Co se Sacharin honí hlavou

Jako rozehřátá čokoláda,

jako puzzle, co se skládá

do kompletního obrazu…

Jako bolavá ruka v obvazu,

jako v kuchyni pomalu rozvoněná máta, 

v bezpečí - jako ve slovech máma, táta…

Tak takhle si připadám,

když tebe blízko mám.

Jako jarní východ Slunce,

Jako výstavní kus sumce,

Jako čerstvé lesní jahody,

jako týdny plné pohody…

Jako pevnou skálu a jemný písek zároveň,

Jako vodu živou, chladivou a spalující oheň…

Tak takhle tě vnímám, na dálku i zblízka,

Jak mně se, lásko, stýská…

Ale až se vrátíš z dálek,

až si spolu dáme šálek

našeho černého i jiného čaje

a políbíš mě zas na Prvního máje,

pak už tě nikam nepustím…

Možná je to jen mámení,

možná hlavou lítám v oblacích,

mám však pocit, že tohle soužení

ukázalo mi, kdo je chlap snů mých.

Až se vrátíš domů, zlato,

Až se zeptáš: „Milá Dano…“

Dávám ti svou ruku na to,

že řeknu ti své: „Ano.“

Možná létám v oblacích,

Když myslím, že to zvládnem

a statistice nepropadnem…

Ale musím to zkusit, zlato.

Protože ty stojíš mi za to.