Co se Sacharin honí hlavou

Poslední společný večer, poslední společné ráno, 

Vše, co my dva jsme měli, nechť je odevzdáno.

Poslední polibek, poslední objetí. 

Všechno, co zbylo, je už jen dojetí.

Nad tím co bylo, nad tím co mohlo být...

Pohádka skončila, přestaňme snít.

Byl jsi tím princem, co má víc princezen,

možná v nesprávné pohádce jest uvězněn.

Jenže se ukázalo, že ve vlastním příběhu jsi králem. 

A ten má vždy jenom jednu královnu. 

Ty ostatní jsou konkubíny...

Nikdo nechce být zloduchem ve vlastním příběhu

a směnit svou jedinou duši za něhu...

Jenže tenhle svět není dokonalý.

A lásky je v něm občas tak málo...

Co kdyby to za to stálo? 

„Můžeš být svatá, nebo šťastná,“ 

řekl princezně stařešina,

aby si tolik nepřišla vinná.

„Co když je tohle ten správný konec pro vás oba?“

A tak čekala, zůstávajíc jeho princeznou...

Doufajíc, že jednou společně poklid naleznou. 

Princ propustil všechny své konkubíny.

Kvůli ní. Zdálo se, že chce být lepší, jiný.

Ale královna zůstala. A princ se nakonec rozhodl být králem po jejím boku. 

Snad je všechno, jak má být,

jen princezna musela odejít.

Vlastně spíš jen přijmout jinou roli, 

nehledě na to, jak moc jí to, lidé, bolí. 

Odevzdala korunku a poklonila se královně... 

Nechce být konkubínou na dvoře králově.

Poslední společné ráno, 

každé z nich však za to stálo. 

Jediné minuty nelituje,

netvrdí, že ho nemiluje.

Ale aspoň se nemusí bát, že by ho jednou zklamala...

A on se možná poučil o tom, kdo je pro něj doopravdy důležitý.

„Možná ale, že někde existuje jiná realita, 

ta, co je naším očím skrytá. 

V ní možná svou princeznu 

vybral sis nakonec za ženu. 

V ní možná pobíhají ty dvě naše děti, 

o kterých snili jsme snad před sto lety.

V ní možná vážně požádals mě o ruku, 

i když život nedá nikomu žádnou záruku, 

že to dobře dopadne.

V ní možná žijeme šťastně až do smrti. 

I když i tam nás život chybovat donutí...“

„Díky za to, že máš mě rád. 

Díky, že pokusil ses mě milovat. 

A já nikdy nebudu ti vyčítat, 

že šel jsi za svým srdcem...

Ale odpusť mi, že občas nejsem tak silná a nad věcí, jak bych měla.

Nejsem taková, jaká bych být chtěla. 

Protože rány se pomalu hojí,

protože to prostě ještě bolí.

protože já doufala, že tvou královnou jsem já.“

Tvoje princezna na klíček