Co se Sacharin honí hlavou

Když jsem byla malá holka,

co dychtivost jí z očí kouká,

myslela jsem si - vím, jak funguje svět.

Jsem připravená na svůj vlastní let.

Stačí si říct,

nás dva nic nerozdělí…

A osud má po prdeli.

Že nikdy znamená nikdy.

Když vám dospěláci tvrdili, (třeba) že chutě se mění.

Na vašem postoji ke koprovce se sotva něco změní.

Toho kluka, co ho teď nesnášíte, nikdy nebudete milovat.

Že potkali jste tuhle kámošku, toho nikdy nebudete litovat.

Jenže nejhůř nás umí zradit právě ti nejbližší.

A příjemně překvapit naopak ti, od kterých bychom to nečekali.

Když jste se s někým loučili poslední den v devítce…

Vzpomínáte ještě? To byl konec světa.

Že ho nejspíš ve svém životě vidíte naposledy…

A sic někdy mohou uběhnout i léta,

Pak ho máte zpátky, aspoň všechny liché středy.

Mysleli jsme,

že čas plyne pořád stejně a máme ho dost.

Žena, jíž je přes 20 je stará, nikoli už kost.

A pak se v 50 díváme do zrcadla a říkáme, pořád dobrý...

Mysleli jsme,

že naši první lásku už nic nepřekoná,

dokud se pak neobjevil on, anebo ona.

Zjišťujeme, že láska není vždycky stejná,

že možností jak milovat jsou celá hejna…

Ale ať je nám, kolik chce,

na jejím začátku vždy toužíme, aby byla tou poslední,

zatímco na konci nás ta představa rmoutí…

Život mě naučil, že není pohádka.

Aspoň ne pokaždé, milá děťátka.

Někdy je to pěkný horor, thriller, nebo komedie.

Jindy takový guláš, že ani on sám netuší, čím je.

Naučila jsem se, že vždycky existuje cesta ze slepé uličky.

Jen to chce občas štěstí, odvahu, a nebo čas.

A když ji nenajdeš, nevadí. Stejně musí kapitola nějak pokračovat. Třeba zjistíš, že se dá zeď přeskočit, či prorazit hlavou… Popřípadě tě to teleportuje někam jinam. Jen nesmíš nikdy přestat číst.

Dneska už vím,

že nás osud i lidé dokážou nemile překvapit.

Ale zároveň však vyrazit dech a mile naladit.

Že i když žijeme ve světě bez magie, pořád jsou věci mezi nebem a zemí.

Možná nevysvětlené fyzikální jevy, nebo to duchové se na nás kření.

Svět je plný katastrof i zázraků.

Plný krásy i utrpení.

Obloha ale také není bez mraků…

Dneska už každé „sbohem“ čtu jako „na shledanou“, každé „nikdy“ jako „možná“.

Každou bolest jako něco, čím si musím projít, abych se mohla radovat z potěšení, která přijdou po tom…

Dneska už vím, že svět není černobílý.

Že každý máme své nešvary, na kterých se dá pracovat…

Že dospět neznamená přestat být dítětem, ale být opatrnější a zároveň přestat brát život tak vážně…

Každý den vnímám jako „možnost“

- ještě tu něco stihnout, než budu muset odejít.

Než budu muset navždy zavřít oči a už jenom snít.