Co se Sacharin honí hlavou

O Svatebním závoji

pohádka na sobotní večer... 

Byl jednou jeden svatební závoj, jehož majiteli byla rodina Muškátových. Patřila do ní osmiletá Hanička, její bráška Tobiáš, maminka Martina a tatínek Jaroslav. Ten závoj se dědil v rodině už po staletí a všichni si ho nesmírně cenili. Takže ho radši zavírali do skříně určené výhradně pro sváteční oblečení. Ano, Muškatovic rodina byla hodně rozvětvená, a tak se tam pořád někdo vdával… a rozváděl a zase vdával. Takže měli skříň se svátečním oblečením, včetně těch šatů, co měla kdysi na sobě maminka Muškátová… Nikdo z rodiny ovšem neměl tušení, že všechno oblečení umí mluvit…

Myslím, že již je jasné, že tento příběh se zaměří hlavně na onen svatební závoj. Byl to totiž nesmírně smutný kousek oblečení. Měl moc rád rodinu Muškátových a vždy byl celý šťastný, když na svatbě viděl zářící obličeje. Jenže, i když byla každá svatba jiná, nesmírně ho mrzelo, že nemůže být třeba při volejbalovém zápasu Haničky, nebo jeden den ve škole… A svatební řeč už ho nudila. Navíc se k němu všichni chovali moc útlocitně… Nic si nemohl užít! Pořád samé: „Pozor, ať se nepotrhá!“

Jednou si ten svatební závoj takhle seděl ve své skříni a opět smutnil. Tu pootevřenými dveřmi (nedávno se rozbilo zamykání) pohlédl do skříně naproti s oblečením každodenním. Tam si právě rifle s béžovou mikinou dost hlasitě a vzrušeně povídali o dnešním Haniččině setkání s nejlepší kamarádkou, která se právě vrátila z dovolené. V tu chvíli si závoj dodal odvahy. Musí si alespoň to vyprávění poslechnout. Věděl, že obyvatelé jeho skříně většinou pospávají, a tak opatrně měkounce hupsl na podlahu. A za zvýšené ostražitosti se přestěhoval do té naproti. Každodenní oblečení je velice přívětivé, tudíž jim vůbec nevadilo, že se k nim připojil. Uvolnili mu místo vedle vlněného svetru a povídali si dál. Závoj byl nesmírně šťastný a užíval si to.

Nečekaně se ovšem po pár minutách dveře skříně otevřely. To maminka uklízela všechno, co za dnešek vyžehlila. Najednou se zarazila a rozkřičela směrem k Haničce: „Už jsem ti říkala, aby sis nebrala ten svatební závoj na hraní. A vracej ho, kam patří.“

„To já ne,“ bránila se dívenka.

„Jen se neuč lhát," povzdychla si maminka a vrátila závoj do skříně k ostatním svatebním věcem.

Jen co skříň zavřela, začaly svatební šaty hartusit. Zívaly u toho na celé kolo. „Copak ses zbláznil? Vidíš snad, že my bychom takhle riskovaly? A cos vůbec dělal venku?“

„Poslouchal, jaké je to u moře…“ zasnil se závoj.

„Blázne! To nám nepřísluší,“ brblal podvazek.

„I když by nebylo špatné si to aspoň jedinkrát poslechnout," přiznalo sako zamyšleně.

„No vidíte, jednoduše vždy přelezeme vedle a poslechneme si historky, je to snadné," nabídl hned řešení nadšený závoj.

Zpočátku se to všem zdálo riskantní. Nakonec ale souhlasily do jednoho, protože zvědavost byla silnější… Od té doby pravidelně činily tak, jak závoj navrhoval - hlavně v noci nebo když byli rodiče v práci. A závoj se mylně domníval, že mu to ke štěstí bude stačit. Rostla v něm však chuť nějakou z těch úžasných historek zažít…

Uběhlo několik měsíců. Hanička se opět chystala na volejbal. A právě na to on čekal. Vylezl ze skříně a vklouzl do Haniččiny tašky, kde měla uložené své sportovní potřeby.

Holčička došla na hřiště, aniž by tušila, co všechno si s sebou vzala. I později vyndala jen potřebné náčiní, aniž by závoj zahlédla… Šikovně se schoval. Jenže bylo horko a časem se musela jít osvěžit. Teprve tehdy si závoje všimla. Věděla, že by měl být ve skříni. Pak ale dostala bláznivý nápad. Pořád to přeci byla jen malá holčička… Vezme si ho na sebe a ukáže se kamarádům. To budou koukat, jaká je z ní nevěsta! Až se ovšem vrátí domů, musí ho rychle uklidit.

„Hele," zavolala pak, „ten je památeční!"

Všichni z volejbalu Haničku obdivovali. Holčička Mirka však ne. Nikdo totiž nesměl mít něco, co Mirka nemá.

„Já si ho taky zkusím. Dej mi ho, " volala.

Hanička však Mirce závoj dát nechtěla. Věděla, že porušila maminčin zákaz už jen tím, že je závoj ze skříně pryč. Tak se o něj začaly přetahovat. Za chvíli to udělalo ŠKUP a závoj byl na několika místech potrhaný. Hanička rozklepaná zvládla poslední minuty tréninku a utíkala domů, co jí nohy stačily.

To se ví, že dostala vynadáno. Maminka smutně uložila závoj do skříně. Neměla to srdce ho zahodit. A on si naříkal.

„Teď mě dají pryč. Ale já chci být svatebním závojem. Je to ta nejlepší práce. Nic se mi tam nemůže stát. A všichni si mě tak cení. Vidíš, jak jsem dopadl. Jsem zničený," povídá svatebním šatům.

Najednou se ve skříni ovšem objevila jehla: „Když už jsi dostal rozum, tak já tě zašiji. Našla jsem správnou nit. Budu jemná. Pomohly mi kamarádky…“

A stalo se. Bylo to zdlouhavé, ale závoj byl jako nový.

Když pak maminka uviděla závoj, celá se rozzářila: „Tak přece bude náš milý závoj na svatbě mé sestry. Ale já myslela, že… To je zvláštní." Kroutila u toho šťastně hlavou.

Po téhle novince byl závoj tak rád, že přišel k rozumu. Nebyl stvořený pro běhání na hřišti. Potřeboval opatrné zacházení. A na svatbách byl ve svém živlu. Ale aby si poslechl ty báječné historky ze světa mimo ni, do skříně naproti chodí pořád… A nejen on.

Kdybyste i vy někdy slyšeli ze skříně šum hlasů, dělejte jako že nic. To proto, abyste nevyzradili to velké tajemství, že oblečení umí mluvit. A že vy to víte. Vaše ponožky by z toho mohly utrpět šok. Je to přeci tajemství…