Co se Sacharin honí hlavou

Barbora se cítila příšerně. Ještě úplně nenabyla vědomí a věděla, že ji děsně bolí hlava. Celé tělo ji brnělo. Pohnula se a cítila, že to jde ztuha. Něco jí v tom bránilo. Přinutila se pohnout rukou, která jako by byla z olova, a ucítila pod prsty cíp polštáře, nebo deky. Nebyla si jistá. Pod sebou vnímala měkký dotek matrace. Začínala si uvědomovat, že musí ležet na posteli. Jenže v jaké a kde? Ani na to možná neznala uspokojivou odpověď. Anebo znala, ale byla ukrytá pod vrstvou nevolnosti, co se jí šířila od hlavy až k prstům na nohou. Něco bylo špatně. S námahou se převalila na záda. Zdálo se jí, že překonává nějakou z horských turistických tras, které z hloubi duše nenávidí, ale přitom se jen přetočila na schumlaný kus deky. Těžce oddechovala. Světlo ji i přes zavřená víčka nepříjemně bodalo do očí. Tiše zaskučela. Když se konečně odvážila otevřít oči, nejdřív honem nepoznala, na co se dívá. Zmatek však docela rychle vystřídal úžas a ten brzy přešel v klid. V nekonečné blahodárné uklidnění. Dívala se na svůj vlastní strop. Strop s několika nalepovacími svítícími hvězdičkami nad její hlavou, protože se už jako malá bála úplné tmy. S úlevou znovu vydechla a zvedla ztěžklou hlavu. Ano, její byt. Hnědý konferenční stolek se skleněnou deskou kousek od ní to potvrzoval. Byly na něm položené nějaké noviny (nejspíš včerejší) a ovladač od televize, která byla přimontovaná nahoře na zdi. A taky hrnek. Přimhouřila oči a všimla si ušmudlané lžičky, nejspíš od kafe. Divné, ona kafe nepije. A nevzpomínala si, že by ho včera někomu vařila. A i kdyby... hned by přece umyla nádobí. Když to zaschne, je to pak... ble. Poté její pozornost upoutaly zvuky z koupelny. Sprcha byla puštěná. Přejela si dlaní po obličeji a snažila se nepodléhat panice. První myšlenka, kterou sama k sobě vyslala, zněla - cos to, sakra, včera vyváděla, Barboro? - A ta druhá (neméně důležitá) byla - s kým. Několikrát se zhluboka nadechla a pokoušela si vybavit poslední události. V práci zašívala ten odporný růžový kabát s volánky. Přišla si pro něj jedna nepříjemná žena se vzteklým mopsíkem, co pořád pobíhal vedle ní. A to jí mohla tisíckrát říkat, že ve své opravně oděvů nechce zvířata. Dokonce je piktogram na dveřích. Ale někteří lidé si dělající, co chtějí. Ano. Potom zašla do své oblíbené cukrárny na kousek smetanového dortu s jahodami. Potřebovala trochu cukru navíc, než... jasně, na rozhovor s Mariánem. Hádali se. Hodně. Raději vyběhla ven, aby ho nechala těch pár věcí, co u ní měl, pobalit samotného. Skončili. A on ať si táhne za tou zrzkou... Pršelo. Sakra moc. Téměř okamžitě se jí slepily dlouhé černé vlasy bez ofiny do provazců. Stála u černé škodovky a natahovala se po otevírání dveří, když ji Marián chytil za ruku. Vyběhl za ní. Ještě si pamatuje, jak mu poplašeně oplácela jeho odhodlaný pohled. A pak? Co bylo pak? Bože, nemohla si vzpomenout.

Téměř bezradně si znovu přejela dlaní po obličeji, když se ozval jeho hlas. "Á tak konečně jsi vzhůru," řekl, "už jsem se bál, že se snad dneska neprobudíš."

Zmateně na něho zírala. Usmíval se. A co hůř, byl polonahý! Kolem pasu měl omotaný její oblíbený béžový ručník a na holých ramenou se mu ještě skvělo pár kapek vody, které mu padaly z polodlouhých hnědých vlasů. Dívala se na něj a vyškrábala se při tom do polosedu.

"Půjčil jsem si tvůj ručník, snad ti to nevadí. Po včerejší noci jsem ještě nestačil vybalit," pokračoval v monologu a spiklenecky na ni mrkl.

Vůbec ničemu nerozuměla. Než se však zmohla na slovo, přisedl k ní na postel a laškovně ji políbil na špičku nosu. Ucukla. Zmateně se zamračil. "Lásko, co je s tebou?"

Znělo to tak upřímně a starostlivě. V přemýšlení naklonila hlavu na stranu a prohlížela si ho. Byl to pořád kus chlapa. A ty jeho světle modré oči... Zdálo se jí hrozně dávno, co jí naposledy řekl - lásko.

"Já... ty... tady... teda... chci říct..."

Nakonec snahu o souvislou větu vzdala a znovu schovala obličej do dlaní.

"Teda ty musíš mít pořádnou kocovinu," konstatoval pobaveně a vstal.

"Kocovinu?" zopakovala nevěřícně.

"No..." začal a rozpačitě se při tom škrábal na hlavě, "ale nedivím se, když jsi toho dokázala tolik vypít. Ale o to to vlastně bylo zábavnější. Ještě nikdy jsme spolu nebyli, když... no, bys měla víc než upito." Uchechtl se.

Pobaveně se uchechtl, no vážně! Zmohla se jen na těžkopádné - uf. Nic nedávalo smysl. Proč by proboha pila? Kdy? A jak to, že naznačuje, že se spolu vyspali? Vždyť ji zrovna opouštěl kvůli té zrzce, co v místním kině hlídá šatnu. Proč by s ním, ježíšmarjá, lezla do postele? A další otázka - proč by on teď lezl do postele s ní? Ne. Ne. Ne. To se určitě nemohlo stát. Potřásla hlavou, jako by se chtěla zbavit všech těch otravných myšlenek.

"Ale neboj, už ti ohřívám kuřecí polívku," oznámil jí.

"Tys vařil?" vypadlo z ní udiveně.

"Našel jsem ji v mrazáku. To se nesmí?" řekl a vyšel z pokoje.

Seděla v kuchyni za stolem a nimrala se v pokrmu. Ještě se z něj kouřilo. Ale neměla hlad. Všechno se s ní tak trochu houpalo.

"Jsem samá modřina," postěžovala si místo polykání.

"Nejspíš jsme byli včera trochu... vášnivější... no však víš."

Zamyšleně kývla hlavou. Tušila, co naznačuje, měla o tom celkem jasnou představu, ale nepamatovala si zhola nic.

Jako by tušil, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Vzal její ruce trpělivě do svých dlaní a s povzdechem se zeptal: "Jak velký máš okno?"

"Myslím, že gigantický," přiznala posmutněle.

Nebyla schopná se mu u toho dívat do očí. Vnímala, jak významná pro něho minulá noc byla. A pro ni nejspíš taky. Jako by snad vymazala všechno špatný, čím si prošli. A hlavně slečnu zrzavou... Jako by je vrátila na začátek, nebo přenesla přes ošklivou bouři. A oni dostali další šanci. Nebylo snad tohle to, co celou dobu chtěla? Ačkoli vehementně popírala, že by se k němu kdy chtěla vrátit? Ale to byla vlastně pravda. Nechtěla se k němu vracet. Chtěla přetočit ručičky hodin, jako by se to vůbec nestalo. A on jí ten pocit dneska dával. Už dlouho mu tak nezářily oči, když se na ni díval. Dnem za dnem sledovala, jak pohasínají. Jako by ji přestával milovat. Až zhasly úplně. Ale dnes zářily. Nemohla si pomoct a usmála se.

"Co se stalo? Včera v noci?"

"Hádali jsme se, vzpomínáš?"

Přikývla. Na to si pamatovala zcela přesně. Na to nešlo zapomenout. Hodila po něm... co to bylo? Jo jasně, ovladač od televize. "Pršelo. Vyběhla jsem ven, k autu. Už jsem nemohla..."

"Já vím. Šel jsem za tebou..."

"A pak?" Upřela na něho oči jako dítě, které se topí v úloze z matematiky.

"Řekl jsem, že nechci, abys nikam jezdila."

Zatajila dech. Konečně zaplňoval tu hlubokou černou díru v její paměti. "A co bylo dál?"

Viditelně znervózněl. "Já... sakra myslel jsem, že tohle jsme si odbili včera v noci. Já..." Praštil vzteky do stolu, až nadskočila, a začal přecházet po místnosti. "Musíš pochopit, že když jsi včera odešla z těch dveří a mně došlo, že tu možná stojím naposledy, že je to naposledy, kdy uvidím, jak odsud vůbec někam odcházíš, že už tě nejspíš neuvidím... Došlo mi, že najednou panikařím. Že možná utíkám od těch problémů, co máme, ale... že jsem si ještě nepředstavil, jaké to tam někde bude. Nejen bez těch problémů, ale i bez tebe. Jako opravdu bez tebe. Až se nebudeme potkávat, abychom se pohádali o to, kdo si nechá tu květinovou vázu ze starožitnictví. Až před tebou nebudu moct házet rameny a tvářit se spokojeně, protože budeš s nějakým jiným a bude ti úplně volný, co dělám... Došlo mi, že pak už bych nebyl šťastnej. Nikdy. "

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "A přesně tohle jsem ti zpátky v obýváku řekl, když jsem tě přesvědčil, abys šla dovnitř, že už se nechci hádat a chci všechno probrat v klidu. Když jsem to na tebe vychrlil, dívala ses na mě, jako bych se zbláznil. Otevřela jsi snad první víno, co ti přišlo pod ruku, a vypila asi víc než půlku najednou. Nic jsi neříkala. Taky jsem si přihnul. Bylo toho trochu moc, chápeš. Pili jsme a nejdřív nic neříkali. Pak sis začala povídat, jako bych nic neřekl. O vlaštovkách, nebo o čem... už nevím. Smáli jsme se a pak..."

"Spali jsme spolu," dodala tu poslední jasnou věc.

"A bylo to úžasný," přisvědčil.

"Co slečna šatnářka?"

"Skončil jsem to! Byl to příšernej, obrovskej omyl. Mrzí mě to."

Postavila se na nohy a podívala se mu zpříma do očí. Nikdy si nebyla víc jistější, že nelže.

"Lituješ toho?" zeptal se.

Odpověděla mu bez váhání pořádným polibkem. Náhle se jí ale podlomila kolena, takže byla ráda, že ji drží.

"Co je ti? Jsi pořádku?"

Tenhle ustaraný tón už dlouho neslyšela a doteď si neuvědomila, jak moc jí chyběl. Chabě se usmála. "To nic, jen ta kocovina..."

"Tobě s okamžitou platností zakazuju pít, mladá dámo, nebo se o tebe budu moc bát."

Usmála se. "Podal bys mi aspirin? Bolí mě od rána hlava, jako by mi v ní pobíhalo tisíc skřítků..."

Barbora Novačková, 25 let. Dopravní nehoda. Čelní náraz do stromu na mokré vozovce. Vážné poranění hlavy. Doktor Lesařík na operační sál č. 4. Opakuji doktor Lesařík na operační sál č. 4...

"Nejsi náhodou těhotná, že ne?" zeptal se s neskrývanými jiskřičkami v očích.

"Po včerejšku těžko a jinak nebyla příležitost." Po chvilce váhání dodala: "Aspoň ne s tebou." A vyplázla na něho jazyk.

"Ty..." zasyčel pobaveně a naoko výhružně zároveň a popadl ji do náruče.

Zrovna ve chvíli, kdy se ji chystal zvednout do vzduchu a ona se rozverně smála, se jí rozdrnčel telefon. Vykroutila se mu, i když chtěl nerušeně pokračovat.

"Počkej, to je máma," řekla na vysvětlenou a hrábla do kabelky pověšené přes kliku u kuchyňských dveří.

"Halo?"

Chvíli nerušeně poslouchala a on se na ni zkoumavě díval ve snaze o jakoukoli dedukci. Nedařila se mu.

"Co? To myslíš vážně? … Jo jasně. … Zítra? To by šlo. Myslíš, že to chce? Nebo nejdřív telefon. Nemáš její... … Dobře. Ahoj."

Teď už zvědavostí hořel. A všiml si, že Barbora zbledla.

"Co se stalo?"

Zmohla se prvně jen na letmý úsměv a s námahou se posadila na židli. "To Petra," řekla nakonec, "sestřenka Petra."

"Ta alkoholička?" upřesňoval si s mírně nakrčeným nosem. Nikdy ji neměl rád.

"Jo ta. Všichni ji už měsíce máme za mrtvou, že se někde uchlastala, nebo tak... A ona... věřil bys tomu? Objevila se u mámy s tím, že přestala pít. Chodí prý na skupinu, nebo kam... Chce... Bože, být zas doma. Jenže strýc je nemocný a v tom zařízení..."

"Tak se objevila u tvé mámy," dokončil za ni.

Horečně přikyvovala. "Věřil bys tomu?" zopakovala a s pláčem se mu vrhla kolem krku.

Petra, její milovaná Petra je zpátky. A zítra zajde k mámě, aby ji viděla.

Ztrácíme ji. Moc krvácí. To nezastavíme. To je konec. Čas smrti 22:17. Doktor Lesařík ještě chvíli zírá na mladou holku na stole, která vypadá, jako by snad spala, nebýt té spouště kolem. Je o dva roky starší, než jeho dcera. Rozhodne, že rodině to řekne sám...

"Barb? Posloucháš mě?"

Trhla sebou. Omluvně pokrčila rameny. "Promiň, co jsi říkal? Asi jsem myšlenkami pořád u Petry."

Marián jí konejšivě stiskl dlaň. "Že bys měla dojíst tu polévku, než bude úplně ledová. A pak zalézt do postele, jsi pořád hrozně bílá."

"Nebudu zbytečně ležet v posteli, je to jen kocovina," protestovala.

"To nebude zbytečně, já tam budu s tebou," použil silný přesvědčovací argument.

Loupla po něm zvědavě pohledem, zatímco se pustila do vlažné polévky. "Copak ty nemusíš do práce?"

"K tvému štěstí mám všechny schůzky až v pondělí, dneska je teprve neděle. A jez už."

Je půlhodina po půlnoci, když Mariánovi Ostrému mladšímu zapípá sms. Neslyší ji. Pár panáků whisky ho uspalo dokonale. Potřeboval ze sebe spláchnout ten poslední výstup se svou bývalou. Ano, utekla do deště. Ano, běžel za ní. Řekl jí jen jednu pitomou větu, otočil se a šel pryč. Dobalit zbytek krámů. Dalo mu to docela zabrat. Měl toho u ní víc, než předpokládal. Ale konečně to měl za sebou. Zamkl, hodil klíče do schránky a šel. Nemyslel na ni. Ne tak, jak bude o pár hodin později. Ano, chtěl se rozejít. Ano, nemiloval ji. Už dávno ne. Ano, podvedl ji s Martinou. Ale tu taky nemiloval. Vlastně to byla jen dobrá výmluva proto, aby ukončil něco, v čem už nebyl šťastný. Aspoň jemu se ta výmluva zdála dobrá. A že to byla jen výmluva, to si uvědomoval. To, co si zatím neuvědomil, byl fakt, že přestože Barboru nemiloval, moc mu na ní záleželo. A ještě nevěděl, že zítra touhle dobou nebude moci usnout. Že bude zírat na strop a přát si, aby jí té noci, co pršelo, řekl, aby nikam nejezdila, že se nechce hádat, že ji má stále rád, i když už jinak. Ale hlavně to, aby nikam nejezdila, místo - "Tak můžu si vzít tu květinovou vázu, nebo ne?"

"Jsem ráda, žes mi řekl, abych nikam nejezdila," pronesla Barbora s plnou pusou jahod vytažených z mrazáku, když ležela nahá přitisknutá k jeho horkému tělu.

Mistička jahod byla odložená vedle nich. Políbil ji na čelo.

"Miluju tě," zašeptal a ona mu to řekla snad tisíckrát, když se o pár minut později znovu milovali.

A věřila, že tentokrát spolu budou napořád. Svět se jí zdál najednou krásnější. Téměř dokonalý. A tušila jediné, že už měl takový zůstat. Nevěděla, kde bere tu jistotu, ale byla přesvědčená o své pravdě. Že teď konečně se na ni usmálo štěstí. Tohle bylo snad hotové nebe. Ráj.