Co se Sacharin honí hlavou

Petra při probouzení zasténala. Ležela na zemi s tváří zabořenou do hlíny. Rukou si instinktivně očistila obličej a s bolestivým sykáním se nadzvedla. Byla na hřbitově sama. Aspoň to tak vypadalo. Ta myšlenka ji vyděsila. Zhluboka se nadechla a zakřičela bratrovo jméno: „Adame! Adame!“ Nic. S obtížemi se téměř okamžitě vyškrábala na nohy. Trochu se jí motala hlava, ale nedbala na to. Na to nebyl čas. Musela ho najít! Dřív, než bude pozdě… Jenže kde?

Tenhle příběh začal mnohem dřív, než onu noc na hřbitově. 19letá Petra pocházela ze tří sourozenců. Ještě tu byl šestiletý Adam a 23letá Marta. Bohužel rodiče jim zemřeli. Sotva před rokem při leteckém neštěstí. Chtěli oslavit druhé líbánky, ale domů se už nevrátili… Petra jim tehdy slíbila, že je dost stará na to, aby se o Adama postarala. Však to taky ráda a dobrovolně dělávala skoro celý svůj život. Netušila ovšem, že velmi brzy to bude její starost napořád... Marta nepřipadala vůbec v úvahu. Když totiž bylo Petře deset let, její sestru bohužel venku přepadli a pokusili se ji znásilnit. Jen pokusili, naštěstí. Jenže ten zážitek byl pro dívku i tak natolik traumatizující, že se z toho nikdy nevzpamatovala… Nakonec ji rodina ke vlastnímu velkému zármutku musela nechat umístit do psychiatrické léčebny, kde trvale zůstávala. Chodívali za ní (ona a rodiče) na návštěvu. Alespoň tedy, když byli ještě naživu. Ale Petra to nesnášela. Sestra buď v tichu zírala před sebe, nebo na vás upřela svůj prázdný pohled a šíleně se rozkřičela. Vřískala pokaždé, jako by ji na nože brali, a vykřikovala u toho nesmysly. Třeba: „On mě zabil! On mě zabil!“ A po záchvatu se často bezmocně rozbrečela. Byl to hrozný pohled. Obzvláště pro Petru, která tvou starší sestru vždycky tolik obdivovala. Styděla se za to, ale od té chvíle, co břemeno všech rozhodnutí leželo na ní, za Martou nebyla. Doufala, že jí to nemá za zlé. A ještě víc se obávala, že ano.

Týden před nocí na hřbitově se Petra zrovna vrátila z práce. Našla místo ve zdejším fastfoodu a sousedka paní Macháčková se nabídla, že Adama pohlídá, když nebude doma. Byla jí za to strašně vděčná.

„Tak jak jste se dneska měli?“ volala už ode dveří při zouvání bot.

Paní Macháčková jí vyšla vstříc máchajíc u toho utěrkou. „Děvenko zlatá, jak ráda bych ti řekla, že to byl úplně normální den. Ale vypadá to, že si Adam vytvořil imaginárního kamaráda… A navíc ještě ani nespí…“ vysvětlila unaveně.

„Imaginárního kamaráda?“ podivila se Petra.

To skutečně neznělo jako běžný den. Ačkoliv, potom co měli za sebou… možná měla něco takového očekávat.

Starší žena pokývala hlavou. „Tak, tak. Celou dobu si s ním povídal na hřišti. Seděl na houpačkách a mumlal si něco pro sebe. Musela jsem na něho zavolat třikrát, aby mě vůbec vzal na vědomí…“

Petra položila sousedce ruku na rameno ve snaze ji uklidnit. „To mě mrzí, že jste měla dneska takové starosti. Díky, paní Macháčková. Dneska už to zvládnu, klidně běžte domů. Určitě si už taky chcete lehnout…“

Žena se usmála, znovu mírně kývla hlavou a prošla kolem Petry k botníku. Na odchodu ještě zavolala: „V troubě máš schovanou sekanou, tak ji sněz, dokud je čerstvá.“

Adam seděl na posteli se skrčenýma nohama. Petra chvíli brášku pozorovala. Vypadal tak bezbranně. Nezasloužil si nic z toho, co už ho v životě potkalo… Nakonec si odkašlala. Jen k ní na moment zabloudil pohledem. Pak se vrátil k tupému zírání před sebe. To pro něho nebylo typické. Přisedla si k němu a jemně ho pohladila po rameni.

„Něco tě trápí?“ zeptala se.

Mlčel.

„Mně to přece můžeš říct…“ pokračovala.

Bylo vidět, že zaváhal. A tak se ho rozhodla dál povzbuzovat: „To přece nebude tak strašný, abys mi to nemohl říct, ne?“

„Stín říká, že je to tajemství…“ pronesl nakonec tenký dětský hlásek.

„Stín? To je ten tvůj imaginární kamarád?“ odhadla.

Trochu hned po vyslovení svých slov čekala, že se bude hádat, že není imaginární. Všechny děti to tak dělají, ne? Jenže neřekl nic. Prostě nic. Jen si skrčená kolena objal pažemi. Divné.

„Stín mi přece taky může věřit,“ dodala.

Loupl po ní pochybovačným pohledem. „On říká… říká, že pojedeme na dovolenou… Jenom my dva.“

Okamžitě ji zamrazilo. „Tak jako jsi jezdíval s tátou?“ zeptala se.

Už jí bylo jasné, odkud se imaginární kamarád tak najednou vzal. Touhle dobou ho táta vždycky brával rybařit. Byl to jejich čas. Říkávali tomu pracovat na otcovsko-synovském poutu. A teď to byla už jen pouhá historie. Zbyl mu jen stín. Stín jejich otce? Šťastnějších časů? Kdoví čeho všeho vlastně…

„Já nevím, jestli s ním chci někam jet…“ zapochyboval Adam místo odpovědi.

Ovšemže ne. Pokud Stín reprezentoval jejich otce, musel na něho být v hloubi duše pořád naštvaný za to, že umřel. Sama byla. A to měla o pár let víc… Navíc šlo pořád o jakousi imaginární nápodobu, ani ona by jí nedůvěřovala.

„Však s ním nikam nemusíš jet, když nebudeš chtít. Já jsem tady. A mně by bylo smutno. Uděláme si spolu hezké léto. Budeme chodit na procházky a jíst zmrzlinu, co říkáš?“ Usmála se.

„Fakt nemusím?“ ujišťoval se prosebně.

„Jistěže ne,“ řekla a pocuchala mu vlasy, „pojď sem, prosím tě…“ Přitáhla si ho k sobě a dobu tak zůstali, než ho poslala spát.

Bylo teplé odpoledne a Petra by ho nejraději trávila všude jinde, než v recepci Psychiatrické léčebny svaté Patricie. Ale zrovna dnes ráno jí volali, že by potřebovali zaplatit Martin pobyt na další měsíce. Mohla jim to poslat bezhotovostně, mohla. Jenže se v ní hnulo svědomí… Rozhodla se, že jim platbu tentokrát zanese v hotovosti a rovnou se za sestrou staví. Však jí těch pár minut nic neudělá.

„Takže… to by bylo dalších šedesát dnů, je to tak?“ propočítávala žena za přepážkou a usmála se.

„Ano,“ přikývla Petra nervózně.

To, co už nahlas nedodala, bylo, že neví, jak dlouho si zdejší pohostinnost ještě budou moci dovolit. Zatím to pokrývalo dědictví, ale… Tohle soukromé zařízení vybrali rodiče. A Petra se děsila dne, kdy odsud bude muset sestru odvést. Byla tu zvyklá a dobře se o ni starali.

„Půjdete se podívat za Martou?“ vytrhla ji z myšlenek další otázka.

I tentokrát souhlasně odpověděla. A znovu si přála být někde jinde.

Marta měla apatický den. Což byla vlastně ta lepší varianta. Seděla v kolečkovém křesle na pokoji, dívala se z okna do zahrady a zdálo se, že si ani nepovšimla, že má návštěvu… Petra usedla na židli naproti ní a v nastalém tichu se rozhodla vyprávět prostě to, co jí slina přinese na jazyk…

„…Není to bůhvíjaká práce, to připouštím. Ale výplata je slušná a majitel se znal s tátou, tak je ochotný občas převzít oko, kdybych potřebovala nečekaně domů kvůli Adamovi. A to je pro mě důležité, víš.“

Přerušila vyprávění a sáhla do kabelky na klíně. Vytáhla plastovou láhev s vodou a zhluboka se z ní napila. Potřebovala zvlažit rozpraskané rty. Nic jiného než její polykací reflex se místností neozývalo.

„Takže, kde jsem to byla? Jo, Adam… Věřila bys tomu, že si vytvořil imaginárního kamaráda? Myslím, že to je reakce na to, že se mu stýská po tátovi. Jmenuje se Stín a nemá z něj moc radost, řekla bych. Kéž by ho aspoň nějak rozveselil, chápeš. Doufám, že to brzo přejde… Však bude mít od září plno jiných starostí se školou a tak. Najde nové kamarády… Páni, vzpomínáš, jaký to bylo být prvňáčkem… Jak se jmenoval ten tvůj kamarád z lavice, co jsi o něm nepřestávala mluvit? Pavel?“

Náhle se překvapeně zarazila. Uvědomila si, že se do vyprávění ponořila natolik, že si nevšimla, kdy přesně na ni Marta začala upřeně zírat. Probodávala ji tak ostrým pohledem, až měla Petra pocit, že ji to snad i doopravdy fyzicky bolí. Tak stejně nečekaně neohrabaně vstala a sunula se pomalými krůčky směrem k ní. Petru to vyděsilo k smrti, protože se to ještě nikdy nestalo. Začala okamžitě pozpátku couvat ke dveřím. Neodvažovala se k sestře otočit zády.

„Marto, Marto, co to děláš? Zastav!“ blekotala u toho vyvedená z míry.

K ničemu to nebylo. Ta ji místo toho pouze dohnala a surově přimáčkla zády ke dveřím. Vycházely z ní děsivé děsivé neartikulované zvuky a pořád Petru bolestivě svírala proti dveřím.

„Co to? Co to děláš? Jau. Budu mít modřiny. Marto!“

Okřiknutá dívka o krok ucouvla. O vteřinu později přišlo vřískání. Petra už nemusela volat o pomoc, i kdyby ji ještě potřebovala. Věděla, že tohle ji přivolá tak jako tak. Jen tam zděšeně stála a sledovala, jak si její sestra sedá na zem a kymácí se dopředu a dozadu jako metronom. Dočista zapomněla, že už se může hýbat. Když se konečně dveře otevřely směrem ven, vypadla personálu rovnou do náručí.

„Chudák holka, co?“ ozval se za ní cizí hlas, když stála na chodbě na pořád ještě roztřesených nohou a snažila se vzpamatovat.

Téměř nadskočila. Ale rozdýchala to a ohlédla se po postarší ženě v červených pantoflích. Měla dlouhé šedé vlasy a šoupala chodidly po zemi.

„Jo, to jo,“ zamumlala nepřítomně.

Jako by jí tahle nevinná poznámka připomněla, že sestra za svůj stav nemůže. Že se jí přihodilo něco velmi zlého.

„To, co jí udělal…“ pokračovala žena dál, „to je strašné… horší než smrt.“

Petru to zarazilo. Evidentně to byla pacientka. A Marta podle všeho nebyla ve stavu, aby si s někým povídala. Tak jak o tom znásilnění stařena věděla? Vyzrazoval snad zdejší personál lékařská tajemství? A taky… Pořád šlo o pokus o znásilnění. Takže jestli nemyslela přímo to, že jí ten zážitek zavařil mozek, mohla na tom být i hůř, ubránila se přece… Jen škoda, že to tomu zmetkovi prošlo. Nenašli totiž žádné sperma, DNA, nic. Marta se tenkrát sama přiřítila na policejní stanici. Byla pomlácená, šaty potrhané… Domysleli si, o co šlo. Muselo jít o znásilnění, protože se nic neztratilo. Marta sama bohužel k té věci nikdy nic moc nedodala, pokud nepočítáte vzlykání a slovo on, on vyslovované pořád a pořád dokola.

„Jak o tom znásilnění víte?“ uhodila na neznámou.

Teď to byla neznámá, kdo se zarazil. „Znásilnění? Tak oni tu chudinku malou ještě ke všemu znásilnili?“ podívala se lítostivě.

To Petru zmátlo ještě víc. „Cože?“

„Paní Hlaváčková, neobtěžujte slečnu,“ ozvala se z ničeho nic sestra procházející kolem, „běžte hezky do jídelny, budeme brzy podávat svačinu, ano?“

K Petřině nelibosti žena poslušně sklopila hlavu a vykročila vpřed. „Byl to Stínovrah,“ zašeptala však tiše, když se míjely.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI