Co se Sacharin honí hlavou

Myslím, že tenhle týden to ještě trošku odlehčíme. Rozhodla jsem se inspirovat videem o strašidelných panenkách, které jsem nedávno viděla. A napsat pro změnu ještě trochu něco víc osobnějšího a zároveň odlehčenějšího. Ačkoli by se zrovna tohle téma hodilo spíš na podzim.

Já nemám ráda Halloween. Lépe řečeno spíš emoci, ze které vychází. A už jsem to kdysi zmínila tady. Samotný koncept koledování a kostýmů mi vůbec nevadí. Ale svátek je založený na tom, že se lidi bojí. Založený na tom lidi děsit. Já čtu o skutečných zločinech. Já i moji přátelé jsme zažili nepěkné věci. Vy jste určitě zažili momenty, které vás dodnes dokážou potrápit… Myslím si, že svět je sám o sobě dost strašidelné místo na to, abych se vyžívala v tom se děsit ještě víc. A uměle to vyvolávat. Ano, mívám období, kdy vylezu z komfortní zóny a sem tam nějaký béčkový horor zhlédnu. Ale dělám to spíš právě pro tu komfortní zónu a pro pocit, že člověk trochu víc zapadne, když aspoň nějaký ten horor občas vidí. Ale těm podle skutečných událostí se vyhýbám rovnou. Proč?

Jsem člověk s přebujelou fantazii. Hlavně po tmě. Přes den se s vámi budu bavit o čemkoliv - včetně vymítání duchů, strašidelných historek, nevysvětlitelných záhad i krvavých masakrů. Jakmile ovšem zapadne slunce a hovor na moc dlouho zabrousí do těchto vod, můžete si být sakra jistí, že mi bude dlouho trvat usnout. A není to vtipné. Protože vy mě pak utěšovat v noci nebudete.

Paradoxem k tomu je, že mám vlastně tmu jako takovou ráda. Mám ráda denní světlo, nebo noční tmu. Nic mezi tím. Umělé osvětlení ne. To mě totiž často dokonce uspává. V Brně existuje jedna moje oblíbená restaurace, která je celá obložená tmavým dřevem a osvětlená jen umělým světlem, žádná okna. Chodím tam ráda, ráda tam jím, ale jakmile tam vlezu, do pár minut zívám jako Šípková Růženka. Takže se často stává, že mě zaměstnankyně osobní asistence večer najdou v potemnělém ztichlém bytě, kde zalezlá v jednom pokoji zrovna něco sleduji na telefonu se sluchátky na uších a kolem mě je pustá tma. Nechápou, ale mě je dobře.

Jsem trochu strašpytel a pověrčivá. Tak namátkou… Asi nejdivnější je, že na noc zakrývám či otáčím zrcadlovou plochou dolů všechna zrcadla. V ložnici jich pár mám. Všechna jsou do ruky. Ale pokaždé, než si jdu lehnout, je buď zahrabu někam hluboko do krabice, zavřu do kosmetické tašky, nebo alespoň otočím, abych se do nich nemohla podívat. V přilehlé kuchyni žádné není. A to nejbližší dostupné mám v koupelně, kam se skrz úzké dveře stejně nedostanu. Vůbec mi to nevadí. Protože nejvíc mě děsí představa, že bych si jako každý normální člověk došla v noci na WC a pak si v koupelně myla ruce, zatímco moje oči nechtěně sklouznou k zrcadlu nad umyvadlem… Takhle podle mě už někdy nějaký horor prostě začínal. A nechte mě dodat, že já v noci nevstávám raději vůbec, protože další obří zrcadlo mám na chodbě. Kdybych měla spát v pokoji s přístupným/odhaleným zrcadlem, neusnu až do rána.

Co dál? Viděli jste film Kill Bill? Vzpomínáte si na tu melodii pískanou téměř na začátku? Ta mě k smrti děsí. Nedokážu to vysvětlit. Netuším, kolik mi bylo, když jsem tu melodii zaslechla poprvé. Mám jenom mlhavý dojem, že to muselo být na návštěvě u babičky, ale ten film mi k ní nesedí a paměť si s námi občas hraje, takže kdoví… Ale od té doby ji nemůžu vystát. A pokaždé, když se k tomu filmu nějak dostanu, což nebývá nijak často, tuhle pasáž přeskakuju, nebo si alespoň extra důkladně zacpávám uši.

Ovšem za nejhorší/děsivější film, co jsem kdy viděla, považuju bezesporu Kruh. Nedokážu vám říct, zda je objektivně tak děsivý, nebo ne, ačkoli hodnocení má výborný. Ale byl to první horor, který jsem kdy viděla. Já, která teorii o tom, že děsit se uměle je kontraproduktivní a zbytečné, razím v podstatě odjakživa. Byl to můj první horor a navíc jsem ho rozhodně nesledovala dobrovolně, většinu času si zakrývala oči a modlila se, ať už je konec. Samara pro mě zůstává prototypem člověka, kterého bych nechtěla potkat, a rozhodně ne v noci… Měla jsem kamarádku, která nosila delší rovné černé vlasy. A jednou mě varovala, že občas bývá náměsíčná. Což u ní znamenalo, že se probudí, začne se kolébat na posteli zepředu dozadu a má u toho všeho skloněnou hlavu. Řekla jsem jí, že jestli mi tohle někdy udělá, už u mě v životě nebude moct spát a navíc mi nejspíš přivodí infarkt.

Další zajímavá věc o mně je, že mám doma knížky o okultismu a čarodějnictví. Ale už pár let si tím nezahrávám. Pořád mě to téma zajímá, věřím na věci mezi nebem a zemí. Ale nevěřím lidským vědomostem na tohle téma. Otázka magie je v dnešním světě stejně neuchopitelná a neověřitelná jako náboženství. Vše je opřené hlavně o víru a o to, čemu věříte. Jenže i v seriálech o magii se mnohdy stane, že ten, kdo si s ní zahrával, skončil špatně, protože jeho domněnky byly mylné. Protože pořádně nevěděl, proti čemu stojí. Pakliže budeme předpokládat existenci magie, proč by to tak nemohlo být i ve skutečném světě? Co když všechny knihy na světě, které bych měla doma, pracují s mylnou, či neúplnou myšlenkou. Koneckonců všechno jsou jen teorie lidí. A spousta z nich v tomhle oboru jsou šarlatáni a podvodníci. Tudíž, ač mě to téma zajímá, raději se řídím tím, že když to nechám na pokoji já, ono to nechá na pokoji mě.

A poslední perlička na závěr - necítím se bezpečně v přízemí. Ano, jsem invalidní. Ale v přízemí se cítím zranitelná. Momentálně spokojeně bydlím vysoko v patře. Často se mě návštěvy ptají, proč si nenajdu byt někde níž. Co když nepojede výtah a já se nedostanu dolů? A na to vždycky odpovídám, že zůstanu raději pár dní uvězněná v bytě, než se zase rozjede výtah, než abych se každý den cítila nejistá v přízemí. Tam totiž je daleko jednodušší, aby vám do bytu někdo vlezl oknem, či balkónem. Aby vás někdo vykradl, nebo jenom pozoroval. A ano, tenhle strach se do mě tak trochu implementoval z americké kultury, kde ani doma nejste v bezpečí. A v přízemí už vůbec ne. Ačkoli díky požárnímu schodišti a jiným vychytávkám vám do bytu někdo vleze i v jedenáctém patře… V Čechách je vše trochu těžší. Vražd je tu taky míň. Ale jistota je jistota. A doma se musíte cítit dobře. I kdyby to znamenalo pořídit si alarm, dobrmana, nebo ochranku.

Každý v sobě máme ty prapodivné věci, co nás dělají námi. Jsou roztomilé, úsměvné, nebo dozajista praštěné, ale vychází z našich životů a zkušeností. Klidně se podělte o ty své, jsem zvědavá. A nebojte se být divní.