Co se Sacharin honí hlavou

Bylo nebylo, málem se stal zázrak a já letos odjela do Madridu. Ano, zase. Uběhl sotva rok a já měla šanci podívat se tam znovu a to i přesto, že počítám s tím, že už se to možná nikdy nestane. Ne proto, že bych byla tak pesimistická, nýbrž proto, že bývám ráda v životě příjemně překvapená…

Kamarád totiž mívá občas příležitost takhle někam zajet, podrobnosti vynechám, ovšem také nerad jezdí sám. Tudíž se mě zeptal, zda bych do Madridu nejela s ním, když už jsem tam byla. Samozřejmě, že jsem souhlasila! Jenže měsíce plynuly a z Madridu nakonec nic nebylo, cesta byla zrušená. To ani kamarád ovlivnit nemohl. Nicméně člověk by měl jít tomu štěstí tak trochu naproti, takže mu říkám: „Nevadí, ale kdybyste měli zase někam jet, klidně se ozvi, s tebou pojedu kamkoliv a kdykoliv.“ Na to okamžitě reagoval slovy: „Možná se na začátku příštího roku pojede do Turecka.“ Tím mě odzbrojil. Říkala jsem si, sakra, Turecko. Odletět tam na vozíku letadlem by bylo asi trochu moc složitý, ne? Vždyť to je úplně jiný kafe. Nakonec jsem nad tím jen mávla rukou s tím, že nevyšel Madrid, tak sotva vyjde Turecko… I tady čas utíkal, i tady mi nakonec kamarád zavolal. Jenže tentokrát vesele oznamoval: „Turecko klaplo, jedeme do Turecka!“ A do háje… Zbývalo šest týdnů do odletu.

Mám pocit, že to nejjednodušší na celé cestovní přípravě bylo zařídit si pas. Měli byste o mně vědět, že vlastnictví onoho úředního dokladu byl skoro odmalička můj sen. Jednak mi to připadalo hrozně cool mít pas. Neptejte se mě proč. Ale taky mě později dost štvalo, že když jsem byla někde na úřadě a chtěli po mně druhý doklad, uznávali pouze jen řidičák či pas. A já neměla ani jedno. Rodný list s sebou v kabelce běžně netaháte. Tudíž jsem se kolikrát musela zvednout a přijít jindy. (Haha, vy víte, jak to myslím.) Takže… o řidičák nestojím, po pase jsem toužila. Jenomže za jeho vydání účtují (aspoň letos) šest stovek a úplně mi nepřišlo rozumné a příčetné dojít si pro něj jenom proto, abych ho držela v ruce. Nehledě na to, jak moc boží by to bylo. Když už jsem později někam cestovala, bylo to na občanku. A nepředpokládala jsem, že se to změní. Omyl. Tudíž jsem kamarádovi s úsměvem říkala, že i kdybych nakonec nikam neodjela, třeba proto, že jsem nemocná, vlastně to vůbec nevadí, protože já už si jeden sen splnila, držím v ruce pas. Stihli ho navíc vydat už za týden. Jo, a docela dlouho jsem se s ním před úřadem fotila, tak se tak říkám, co si asi mysleli ti lidé, kteří zrovna procházeli kolem…

První, co jsem začala v souvislosti Tureckem googlit, byly možná překvapivě zásuvky. Z jednoho prostého důvodu – chtěla jsem jet na elektrickém vozíku, abych byla co nejvíce samostatná. Jenže co když je tam jiné napětí v síti nebo typ zásuvek? Teď mi určitě poradíte, že to přece není problém. Stačí vzít s sebou adaptér. Vada na kráse tkví v tomhle: říká se, že je mýtus, že si můžete přístroj poškodit, když ho budete nabíjet přes adaptér v jiné zemi. Jenže tenhle mýtus se mi přihodil. Byli jsme tenkrát v Anglii a já po návratu zjistila, že se mi nafukuje baterie telefonu. A později mi potvrdili, že se to může stát. Mimochodem, můj milý bratr si ho vzal tenkrát domů, že prý se na to podívá a opraví, či co (kutil jeden) a jediné, čeho dosáhl, bylo, že se ten mobil vznítil a chytili mu záclony. Ale nebojte, všechno dobře dopadlo.

Takže adaptér není stoprocentní záruka a já ho prostě nerada používám. A zapojit do něj električák a riskovat jeho baterii? Vypadám snad jako cvok? Ve hře bylo to, že pojedu na mechanickém vozíku, stejně jako možnost zkusit si v Turecku pronajmout místní električák… Nic z toho jsem ale nemusela řešit, jelikož internet vám prozradí, že napětí v sítích je identické. A zásuvky jako takové? V Turecku používají dva typy. Jedna je naprosto bez problémů, u té druhé se informace trošku liší. Každopádně adaptér by měl brát kamarád a kdyby na něj náhodou zapomněl v Turecku ho prodávají v téměř každé trafice.

Další na seznamu byl nákup letenek. Jelikož s nákupem objednáváte rovnou i asistenci pro vozíčkáře, padla tahle starost na mě. A já to zase mírně předelegovala na kamarádku, která s tím má mnohem víc zkušeností. Nejdřív jsem ale musela najít chvíli, kdy má čas. Zároveň nakonec neletíme dva ale tři, takže domluva se stala složitější. Mám koupit všechny tři letenky? V kolik poletíme? Kolik zavazadel chcete s sebou? A nějaké ty nacionále… Zákonem schválnosti samozřejmě, se vždycky našlo něco, na co bylo potřeba se doptat… Výsledkem jest, že se letenky reálně zakoupily asi o tři dny později od prvního hovoru na toto téma. A cena letenky pro jednoho mezitím stoupla o docela dost velkou sumu nahoru. Sakra práce!

Aby toho nebylo málo, tak webovky letecké společnosti, přes kterou se letenky kupovaly, neměly úplně svůj den a několikrát zamrzly. To znamenalo, že vyplňování, které mělo zabrat pár minut, trvalo víc jak hodinu. Oběma nám to lezlo krkem a já litovala kamarádku, do čeho jsem jí navezla. Naštěstí je to čistá duše, takže mě nechtěla ani moc zabít. Nicméně objednání asistence pro vozíčkáře jsme na webu nenašli, takže se to nakonec řešilo chatováním s operátory této společnosti. První, co musíte vědět, je, že asistence na letišti bývají odstupňované. V tomhle případě byla pomoc až do letadla na sedadlo stupněm číslo tři. Operátor ale kamarádce oznámil, že tenhle stupeň tam nemůže přiřadit, dokud neuvidí průkazku. Varovali jsme ho, že je česká. Řekl, že to nevadí. Dostal průkazku. Řekl, že to nestačí. Prý potřebuje papír, kde bude v procentech uvedeno, jak moc jsem handicapovaná. V procentech? To jsem ještě nezažila. A vůbec nevěděla, jestli něco takového vlastním. Moje první myšlenka byla, že v nejhorším případě dojdu za praktickou doktorkou, aby mi nějakou takovou zprávu sepsala. Bohužel, z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu to zpráva od doktora být nemůže. Má to být nějaký úřední dokument a ještě ke všemu v angličtině, němčině či turečtině. Jasně, to se mi tady běžně valí položený na stole. Kde to seženu? Co vůbec sháním? A kde to nechám přeložit? Jak dlouho bude trvat, než na to všechno přijdu? Odlet se blížil s každým dnem. Neměla jsem bůhví kolik času. Co když nastane další překážka? A klukům jsem slíbila, že ty letenky koupím dneska! Sakra, sakra, sakra. V ten moment mi blesklo hlavou, že asi nikam neodletím. No, aspoň jsem udělala, co se dalo… A pak kamarádka oslovila společnost znovu a tentokrát ji to přiřadilo k jinému operátorovi. Ten tam požadovaný stupeň přiřadil. Přihodil ovšem varování, že na letišti se může stát, že ten papír budou chtít vidět. Shodly jsme se s kamarádkou na tom, že na mě handicap a to, že se asi jen tak nepostavím, vidět je. Takže pravděpodobně nebudou. A i kdyby to udělali? Kdyby mě dopravili k letadlu a pak trvali na tom, že po schodech a na sedačku mám dojít sama? Tak fajn. Ale jakmile se zvednu, budou mě vzápětí hledat na zemi. To by je mohlo přesvědčit. Každopádně letenky koupené a asistence zařízená.

Celá ta záležitost s oním lejstrem mi ovšem nešla z hlavy. Ani ne tak kvůli odletu z Prahy. Spíš kvůli Turecku. Jiná mentalita a tak… Co kdyby ten papír přece jenom chtěli vědět? A tak jsem nakonec vyhrabala lejstro o tom, že mi kdysi dávno přiznali invalidní důchod 3. stupně. Jenže v češtině. A také tam chyběla informace o tom, co vlastně invalidní důchod 3. stupně v České republice znamená, tj. pokles pracovní schopnosti min. 70%. Nakonec jsem zavolala svému notáři a zeptala se, jestli by mi byli schopni přeložit onen papír do angličtiny a vytáhnout i přeložit mi k tomu přesné znění invalidního důchodu 3. stupně v zákoníku. S lítosti mi sdělili, že překlady nedělají. Výborně. Prý potřebuji soudního znalce. Ale kde tady u nás nějaký proboha je? Když jsem později zjistila, že všechna tři místa jsou bariérová, vymyslela jsem to jinak. Přece nepojedu bůhví kam do jiného města jen kvůli lejstru, co možná ani nebudu potřebovat? Na to fakt nemám čas. Vždyť stačí ten papír vzít s sebou v češtině a potom jim ta slova případně operativně přeložit na mobilu přes Google překladač. Ano, je to trošku šité horkou jehlou, ale překládaný text si porovnají s papírem, tak co. Na vlastní oči uvidí, že se to shoduje. Potom si přečtou překlad do angličtiny. Líp to za těchto podmínek vyřídit neumím.

A pokračujeme v krasojízdě. Původně to bylo tak, že já zařídila letenky a kluky čekalo hledání ubytování. Jenže když mi došlo, že to organizují přes booking.com, docvaklo mi, že i tohle zůstane nakonec na mě. (Viz. Jak si vozíčkář hledá hotel.) Protože já ty hotely, které našli, musela kontaktovat, abych si ověřila za kolik a jestli vůbec mají pokoj vhodný pro elektrický vozík. Jestli jsou opravdu bezbariéroví tak, jak se na první dobrou tváří. Musela jsem to být z naší trojice já, protože kamarád anglicky ani turecky neumí a náš další do party se mnou nikdy nikam necestoval, tudíž by nevěděl, na co se ptát. A tak dále… Uf. Hotely jsem nakonec zkontaktovala čtyři. Polovina z nich se vůbec k mému překvapení neozvala zpátky. Když jsme se mezi ubytováními později rozhodovali, protože já sama to nějak nedokázala rozlousknout, ačkoli klukům by to bývalo bylo jedno, nakonec jsme vybrali ten dražší, protože se nám prostě líbil víc, komunikace s ním byla rychlejší a na pokoji máme pračku!

Ale když už máte zařízené letenky, jak se v Turecku dostanete z letiště do hotelu? Informace o tom, jak moc je bezbariérová městská hromadná doprava v tomhle státě, se na internetu různí. A ani nezisková organizace, která se specializuje na cestování pro vozíčkáře, mi nějak nebyla úplně schopná pomoct. Jelikož se nerada spoléhám na štěstí a jelikož nehodlám jít od letiště do hotelu pěšky, objednala jsem bezbariérový odvoz. Odkaz máte tady. Možná si říkáte, proč jsme rovnou nepronajali bezbariérové auto. Pravděpodobně to na jeden den uděláme. Ale na celou dovolenou? Rádi bychom, aby nám po návratu nějaké úspory zůstali, takže asi tak. A aby tím jedním dnem, kdy auto pronajmeme, byl přílet? Vždyť netušíme v jaké se do hotelu dohrabeme náladě, cesta tam bude šílená… Kamarád taky prohlašoval, že tu hodinku bychom se mohli z letiště do hotelu projít. Já to ale rezolutně odmítla. V Turecku jsme nikdy nebyli, vůbec nevíme, kam jdeme a kudy budeme procházet. Je tam bezpečno? Co když zabloudíme? Kdepak, nebudu bloudit po Turecku s kufrem v ruce. Takže jsem si prosadila odvoz. Vidíte? Všichni mi říkají, že mám štěstí, že jedu do Turecka se dvěma chlapy. Já mám naopak občas pocit, že to budu já, kdo bude ty chlapy zachraňovat.

Cestovní pojištění mám, sbalený kufr mám. Teď už zbývá jen opsat si číslo na českou ambasádu v Turecku a naučit kamaráda před nástupem do letadla složit električák. Tak mi držte pěsti!