Co se Sacharin honí hlavou

Původní publikace: 27. 4. 2018

V minulém článku jsme trochu odlehčili téma debatou o chlebíčcích. Teď je načase nakopnout to z druhé strany a říct vám o něčem, co mě neskutečně žere. Víte, za život už mi pár cizinců, známých i přátel řeklo tu krásnou větu - "Jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně." Většinou následuje výčet nějakých mých životních aktivit, či zážitků. A já jsem v tu chvíli patřičně hrdá. Vždycky jsem chtěla žít co nejvíc normálně. A takové prohlášení je pro mě drobné ujištění, že své předsevzetí asi plním dobře. Já chci být důkaz, že na vozíku se dá žít normálně a naplno. Kdybychom se o to nesnažili, můžeme se jen celý život litovat a brečet, jak je to nefér a nanic, že nemůžeme to, či ono. A to je jako život? To by nás rovnou mohli po narození topit v pytli jako koťata. Aspoň by ukončili naši mizérii a nemuseli by se dívat na naše uslzelé obličeje a ještě se o ty hromádky neštěstí starat. Na co, když jediné, co ze života mají je deprese? Navíc špatná nálada je nakažlivá, takže komu by se chtělo nám pomáhat a trávit s námi čas?

Jenže nás nikdo jako koťata netopí, takže se s tím musíme poprat. A myslím, že většina vozíčkářů, pokud se aspoň trochu snaží (a každý jinak podle svých možností) větu - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně - slyšel. To vždycky fakt potěší, alespoň mě. Pokud to tedy následně nezabije vyjádření tohoto typu:

"Obdivuji tě, já bych to nedal/a."

Takže si to pojďme rozebrat. Před chvílí jste řekli (dejme tomu, že vy), že jsem důkaz, že na vozíku se dá žít úplně normálně (dejme tomu, že mně). A vzápětí dodáte, že byste to na mém místě nedali. Ehm, slyšíte tam ten rozpor? Pro případ, že si nejste úplně jistí, položím přímou otázku. Pokud je můj život tak strašně normální a super, jak jste mi před chvílí sdělili, co přesně byste na tom nedali? Korunují to dodatky jako: "Já bych se asi zabil/a." Jako ok, takže jsem důkaz, že na vozíku se dá žít úplně normálně, ale kdybyste si se mnou měli vyměnit místo, tak máte dojem, že podřezat si žily je první správné řešení. Jo, to má logiku, co myslíte? A určitě mám po takovém rozhovoru pocit, že můj život je super a normální.

Takové myšlenky na konec světa a sebevraždu pochopím u lidí, kteří s tímhle handicapem moc do styku nepřijdou. Nebo vůbec. Je to pro ně cizí svět plný neznámých. Mají pocit, že najednou nic nemůžou. Já bych řekla, že můžou všechno. Jen některé věci trochu jinak. A na to přijít a zvyknout si na to chvíli trvá. Obzvlášť pokud jste byli profesionální tanečník. Ale pevně věřím, že žít se s tím opravdu dá, a pokud takového bývalého tanečníka seznámíte s někým, kdo mu ukáže jak, myslím, že to stačí. Pak už je na člověku, jak se k tomu postaví.

Co mě ale neskutečně vytáčí, jsou podobné výroky mých kamarádů. A to i blízkých, bohužel. Často právě kombinované s - Jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně -. Nesnažím se žít normálně totiž jenom proto, abych sama sebe v devadesáti poplácala po zádech, jak to tomu životu i přes ten vozík nandala, nebo aby ostatní vozíčkáři viděli, že můžou víc než koukat na telku a jezdit autobusem do zoo, ale taky abych těm zdravým ukázala, že kdyby se - nedej bože - museli přidat k nám, že to není konec světa. Tohle hledám za tou větou - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně. Aby si řekli, jo, byl by to sakra šok, třeba bych si to i obrečel/a, rozmlátil/a nádobí, ale nakonec bych se s tím smířil/a, díky tobě, protože jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně. Takhle má ta věta smysl. Pokud si tohle nemyslíte, pokud máte pocit, že po úrazu je jediné řešení otrávit se jedem na krysy, tak tu větu - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně - neříkejte. Neříkejte, protože ji nemyslíte vážně. Podle vás žiju úplně normálně na poměry vozíčkářů. Ale pro vás to není dost dobrý. Tohle slyším já, když řeknete - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně, obdivuji tě, já bych to nedal/a."

A to mě fakt jako štve. Protože líp už žít neumím.

Možná se zkuste zamyslet nad tím, proč tvrdíte, že žiju úplně normální život, a pak máte pocit, že byste to na mém místě nedali. Najděte ten důvod a zapracujte na něm. Aspoň se přestanete bát. A budete tu větu - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně - myslet upřímně. Nechci, aby pro vás představa, že budete invalidní, nebyla šok, aby vám to bylo úplně fuk, jestli zdravé nohy máte, nebo ne. Chci jen, aby to pro vás nebyla nesnesitelná představa. Abyste řekli něco jako - bylo by to těžký a hodně, ale nebyl by to konec světa.

A to je v podstatě všechno, co jsem chtěla říct.