Co se Sacharin honí hlavou

Tentokrát bych ráda navázala na minulý článek. Zmínila jsem se v něm, že je pro vozíčkáře důležité mít vždycky plán B a přemýšlet dopředu. V tom textu to souviselo hlavně s osobní asistencí, ale faktem zůstává, že tak musíte přemýšlet i ve spoustě jiných situací. A dovedlo mě to k jedné pro mě až absurdní vzpomínce…

Nedávno mě jeden známý dost odrovnal. Byli jsme spolu na výletě a já měla domluvený bezbariérový odvoz zpátky (stejně jako tam), jelikož jsem to měla domů pěkný kus cesty. Jenomže jsem s tou firmou spolupracovala poprvé a odjíždět se mělo brzy ráno. Začala se mi hlavou honit spousta “co by, kdyby” a černých scénářů… Byla to moje v tu chvíli (zatím) jediná šance, jak se dostat domů. Jenže co když nepřijedou? Však jsou to taky jenom lidi a stát se může cokoliv. Chtělo to plán B. Požádala jsem tedy toho známého o pomoc. Byl jediný, kdo mi tam mohl zařídit i jiný odvoz. Nebyl by stoprocentně bezbariérový, ale možná by to vyšlo. Prostě bychom se pokusili narvat vozík do kufru o něco většího auta, než je běžná klasika, ale menšího než bezbariérové taxi. Lepší něco, než nic. Další nápad jsem neměla.

Ovšem známý mi oznámil, že mi rozhodně nic zařizovat nebude. Řekl, že jsem v podstatě hysterická a že tím, že se tolik obávám, že můj plán A nevyjde, vesmír tak nějak pokouším, aby opravdu nevyšel. Že bych měla víc důvěřovat tomu, že všechno dobře dopadne, a přestat dělat vlny. Zůstala jsem jako opařená.

Víte, já rozumím tomu, že existují lidé, kteří do všeho jdou po hlavě. Obzvlášť když je vám méně než mě. Ať si dělají, co chtějí. Je to jejich život. Pokud tyhle osoby někdo vysadí uprostřed pouště o půlnoci, je to nezaskočí. Jednoduše se vydají za nosem hledat civilizaci. A nebo stopnou první auto, či průvod velbloudů, co potkají. Mně by pravděpodobně došla baterka dřív, než někoho najdu… Chci tím říct, že jako invalida máte jednoduše trochu omezené možnosti. A musíte na to myslet. U toho známého mě naprosto šokovala neschopnost a neochota pochopit, že jeho životní styl není aplikovatelný na všechny. Jasně, pokud jemu nepřijede odvoz, prostě si zařídí jiný. Těch bezbariérových ale zase tolik není. A většinou je třeba jeden na určitou část republiky. Nebo se může rozhodnout, že se domů vydá pěšky. Ale já na električáku těžko přejdu půl republiky. Teda pokud bych si někde nedomluvila noclehy, abych mohla nabít baterku. Ale víte, kolik by to stálo a jak dlouho by to trvalo? A to nemluvím o tom, že byste vhodné bezbariérové ubytování na místě vaše aktuálního pobytu ani nemuseli najít… Takže kdybych stála o roadtrip, rozhodně ho naplánuju dopředu z pohodlí domova a nespoléhám na něj jako na náhlý plán B. On může, on se klidně vyspí i na louce, ale já bych rozhodně nemohla. A i kdybych z vozíku slezla, zpátky na něj nevylezu.

Zranilo mě, že mi odmítl pomoct. A nerozuměla jsem tomu, jak může mou situaci srovnávat s tou svojí. A když už to dělal, že nepochopil ten rozdíl ani v momentě, kdy jsem mu to vysvětlovala. On nikdy plán B nepotřeboval, on si věří, takže ho nepotřebuju ani já. Tím mě v podstatě nechal napospas osudu. Nechtěla jsem po něm nic složitého, místo toho jsem se dozvěděla, že se příliš strachuju. V tu chvíli jsem vážně viděla dost rudě, protože by to nebyl on, kdo by se nedostal domů. A jemu to bylo fuk. Asi nedokážu přenést na papír, jak moc se mě to tehdy dotklo. Byla jsem tak šíleně naštvaná, že jsem mu vpálila, že se chová jako nezodpovědný fracek. A pořád si v podstatě stojím za tím, že je to pravda. Jeho životní styl a názory mi připomínaly puberťáka, co rodičům otráveně říká, že výlet s kámošema na týden bude cool, oni mají být v chilu a přestat prudit. Připadá si nepřemožitelný a přitom si doma zapomene jedinou bundu… Ale i tak mě mrzelo, že jsem mu to řekla. Je to jeho život a jeho životní styl, ale… já nejsem on. A mě strašně zaskočilo, že to nechápe. Navíc bych řekla, že někdy opravdu riskuje zbytečně moc. Trocha opatrnosti a empatie vůči druhým by mu rozhodně neškodila.

Já vám tak nějak nevím, ale obecně jsem si vždycky myslela, že mít plán A, plán B a klidně i plán X je pozitivní věc. Protože i když si přejete, aby něco vyšlo, život vám vždycky může hodit klacky pod nohy. A být připravený na to, co se může pokazit, zvyšuje šanci, že i přes pár zádrhelů to v závěru dobře dopadne. Jeho přístup ovšem zní, že si klacky házíte pod nohy sami tím, že o věcech pochybujete. Jako filozofie na plakát asi dobrý, ale… Říká se, že štěstí přeje připraveným a mně to přijde jako mnohem moudřejší přístup. Třeba na to časem přijde sám. Jen doufám, že ta zkušenost nebude moc bolet.

Na tom vidíte, jak strašně je pro vozíčkáře důležité, kterými lidmi se obklopuje. Protože stačí jeden méně vhodný člověk a můžete mít pořádný problém. Ten odvoz naštěstí přijel, ale kdyby ne, nebyl by to ten známý, kdo by mi pomohl. Přiznávám, že jsem si maličko rodičovsky přála, aby to auto skutečně nedorazilo. Toužila jsem mu ukázat, že mít plán B se opravdu vyplatí. A že pro mě je to složitější než pro něj. Chtěla jsem mu aspoň trochu otevřít oči, varovat ho, protože se stále bojím, že se mu jeho přístup jednou vymstí. Možná jsem chtěla i omluvu… Ale nakonec mi došlo, že by to stejně k ničemu nebylo. Vždyť sám prohlašoval, že mou potřebou najít náhradní řešení sama vesmír navádím, aby ten odvoz nepřijel. Jenom by si tedy potvrdil vlastní teorii a v jeho očích bych si za vše mohla sama… Asi to neumím takovému člověku vysvětlit. Možná to ani nejde, dokud ho jeho filozofie nezradí…

Já nejsem typ, co by vydržel žít bez plánu B. Připadá mi to dospělé a zodpovědné. Ale… vlastně by mě zajímalo, jestli někde existuje vozíčkář, který se do věcí vrhá podobně po hlavě jako můj známý. Dá se tak žít i na kolečkách? Třeba jo. To jenom já to neumím. A někdo by mě mohl něčemu přiučit. Třeba jsem to já, kdo by potřeboval otevřít oči a přestat se bát… Kdo ví. Ale fakt by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy.