Co se Sacharin honí hlavou

V minulém článku jsme si teoreticky prošli, jak dálkově cestovat autobusem. Jenže jak to funguje v praxi? Na to se podíváme právě teď. Nutno podotknout, že asi měsíc předtím, než jsem šla tuhle konkrétní cestu autobusem podniknout, zařizovala jsem jinou. Ta nakonec nedopadla, protože do toho vpadl covid. Nicméně v tomhle starším případě šlo zařizování jako po másle. Zavolala jsem na linku, operátorka ověřila, co tam jede za spoj… A jelikož zrovna došlo k tomu, že autobus, který běžně jezdí bezbariérový, v ten konkrétní datum a čas z nějakého důvodu jel bariérový a nebylo možné požádat o změnu, domluvily jsme se, že to já změním datum, protože jiný den by cesta neměla být problém. Ještěže v tomhle případě nebylo datum důležité… Každopádně mi paní operátorka vykomunikovala i zpáteční spoj pod jinou společností. Bylo to velice příjemné a milé jednání. Do pár minut hotovo. A musím říct, že jsem byla až vyjevená z té poskytnuté ochoty a profesionality.

Nicméně... vzhledem k tomu, že jsem pár let cestu autobusem nezařizovala, tahle pozitivní zkušenost mě tak trochu nechala usnout na vavřínech. Věřila jsem, že podobně jednoduché to bude i při zařizování jiné cesty. Však doba pokročila. Tak proč vlastně ne? Jenomže to bylo pod jinou společností. A velice rychle mě zde vyvedli z omylu. Dovolala jsem se operátorce, která už na můj první dotaz, zda na tom daném spoji pojede bezbariérový, nebo bariérový autobus reagovala větou: „Já nevím. Já to tady nevidím.“ To bylo divné. Po chvilce namáhavého přemýšlení dodala vlastní domněnku, že na téhle trase bezbariérové autobusy jezdívají… Ulevilo se mi. Tak přece nebude to zařizování tak strašný… Řekla jsem jí, že i já mám tuhle informaci, ale že si to prostě radši ověřuji z více zdrojů. Tak jestli by se na to nemohla podívat. Následně jsem chvíli slyšela jen ťukání do klávesnice. Načež opět řekla něco jako: „Já nevím… Asi… Ne.“ A zněla u toho sama dost váhavě a zmateně. Což byla trošku šokující informace, vzhledem k tomu, že tam podle mého kamaráda ten autobus měl jet a ona sama předtím vypustila podobnou domněnku. Ovšem vzhledem k tomu, jak skoupá byla na informace, asi nemělo úplně cenu debatovat s ní na téma, jestli se jedná o výjimečnou situaci, či nikoli.

Přešla jsem tedy k důležitějšímu bodu a zeptala se, jestli by nemohla o ten bezbariérový autobus zažádat. Načež mi s lítosti v hlase oznámila, že to bohužel nejde, že to musím udělat emailem. A já tak nerada komunikuji touhle cestou… Na odpověď emailem si musíte počkat. Když vyzvání telefon a někdo to zvedne, záležitosti se většinou rozhýbou hned… Ale ok, co mi zbývalo. Můj problém tkvěl jen v tom, že ten den byl pátek a já tam plánovala odjet už příští víkend, tak aby na to stihli zareagovat a zařídit ten autobus včas. Odpověď operátorky byla vstřícná: „Pokud ten email pošlu ještě dneska, oni ho přepošlou na příslušnou adresu a lidé se tím začnou zabývat určitě už v pondělí." Fajn. To mě uklidnilo. Položila jsem telefon, odeslala email a čekala…

A čekala jsem natolik důkladně, že mi ani nedošlo, že už je další pátek a oni se mi ještě neozvali. Takže jsem v sobotu dopoledne, v den odjezdu, vzala telefon a doufala, že bude někdo na druhé straně, aby mi řekl co a jak. Uklidňovalo mě jedině to, že jsem měla odjíždět za pár hodin, takže jsem počítala s tím, že touhle dobou už operátoři informaci o tom, jaký autobus jim zrovna teď kde jezdí, mít musí.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že ne. Operátorka mi i tentokrát na dotaz, co pojede za autobus, odpověděla: „Já nevím, já to tady nevidím.“ To už jsem trochu nevydržela a komentovala to slovy: „Jak je to sakra možný? Kdo jiný to má vědět, než operátorka, co obsluhuje zákaznický servis dané společnosti?!“ A ona mi to s lítostí v hlase vysvětlila. Obsluhovala totiž zákaznický servis, který provozuje pro danou společnost externí callcentrum. Což by ovšem nebyl žádný problém sám o sobě. Chyba byla v tom, že daná firma operátory nepustila ke svým informacím. Takže vám mohli pomoct jen s tím, co sami uměli vyhledat online. Například v kolik který autobus jede. Celé to zákaznické centrum se najednou jevilo hrozně zbytečný… Navíc mi bylo té operátorky fakt líto. Cítila jsem, že by mi hrozně ráda pomohla. Že chápe, že by mi na zákaznickém centru měla být schopná dát víc informací. Jenže evidentně neměla jak. Tak jsem to zkusila jinak. Zmínila jsem email, co jsem psala. Že se tím měli zabývat už v pondělí, ale nikdo neodepsal. Třeba se dostane aspoň k té komunikaci. Třeba je někde zaznamenáno, že ten autobus zamítli, nebo zařídili. Její opatrná odpověď mě šokovala: „Na vyřízení každého emailu je přece lhůta 30 dnů.“ Výborně.

Přešla jsem do zoufalejšího módu a zeptala se jí, jestli by mi nepomohla nějak jinak. Že fakt potřebuju vědět, co za autobus dneska jede, abych si ujasnila, jestli se mám vůbec vypravovat ven. Začala tak nějak polohlasně a polovětně mumlat něco o tom, že spojit se s dispečerkou by asi bylo těžké a navíc ještě v sobotu… Nechtěla jsem tu holku ubohou víc trápit. Nemohla za to, že její operátorský možnosti jsou omezený. Takže jsem se nerýpala v tom, jestli se jí dispečerce v sobotu volat jednoduše nechce, nebo na ni třeba vůbec nemá číslo.

Zakončila jsem to větou: „A co mám teda dělat?“ Poslední pokus o nějaké nápady. Zpátky domů jsem totiž z destinace navíc odjížděla posledním autobusem. Takže i kdybych se dostala tam… nerada bych zde zůstala trčet na noc. Pravda byla sice taková, že i kdyby se to nedejbože stalo, moji hostitelé mi sami od sebe před pár týdny nabízeli, že u nich můžu přespat. Takže bych venku asi netábořila, ale… To operátorka vědět nemusí. Nechtěla bych totiž vyvolávat dojem, že můžete kašlat na to, jestli poslední spoj tam či onam je bezbariérový, protože přeci vozíčkář může v nejhorším případě někde zůstat na noc. Takhle jednoduchý to není… A operátorka pro mě měla jedinou radu. „No leda, až byste odjížděla, zkuste se zeptat řidiče. Jestli on neví, jaký autobus na té lince zpátky pojede.“

Takže plán byl jasný. Dojdu na zastávku a nechám se překvapit. Pojede bariérový autobus? Otočím se na patě a jdu domů. Pojede bezbariérový? Budu se modlit, že řidič ví, co jede zpátky v pět. A že tím můžu jet i já. Jestli ne, jdu domů. Vzhledem k tomu, že venku byla šílená zima a já navíc naspala asi tři hodiny, rozhodně jsem byla z takové akce odvařená. Na druhou stranu mám asi smysl pro dobrodružství. Protože zatímco můj otec celou dobu brblal, že on by rozhodně nikam nešel, když vlastně nic nemám jisté, já šla.

A vyplatilo se, protože bezbariérový autobus skutečně přijel. Od první vteřiny hrozně sympatický řidič mi navíc s úsměvem oznámil, že zpáteční linku pojede taky on. Mohla jsem si tedy přestat dělat starosti. Usmálo se na mě štěstí.

K zajímavému momentu došlo vzápětí. Řidič totiž zacouval tak, aby se mi dobře najíždělo dovnitř, otevřel prostřední dveře a stojíc v nich na mě kouká. Já na něj taky koukám a přemýšlím, co tam ještě dělá. Načež on nevinně mávne rukou a prohlásí: „Já vám pomůžu chcete?“ V tu chvíli začnu pobaveně gestikulovat rukama zase já. No ano, ráda bych, aby mi pomohl. A ukazuju pod jeho nohy, jelikož stojí přímo na plošině pro vozíčkáře. Vysvětluju, že potřebuju, aby ji vyklopil. Zatvářil se poněkud vyděšeně a okamžitě reagoval slovy: „Já to ještě nikdy nedělal!“ To už jsem se vážně neubránila úsměvu, protože ovládaní tohoto typu je naštěstí jednoduché. Stačí zatáhnout za poutko, plošinu zvednout a vyklopit. Takže dovnitř jsem se dostala bez problémů a řidič měl radost, že se něco nového naučil. Když jsem uvnitř parkovala, ještě se na mě otočil se slovy: „Platíte mi něco?“ Chvíli jsem se zmateně mračila. Ale odpověděla, že tohle je meziměstský autobus, nikoli MHD, takže ano, nějaké jízdné bych mu zaplatit měla, ale že nemám ponětí kolik. Načež mi vesele odpověděl: „Já taky ne!“ To už jsem málem vyprskla smíchy. Těch pár minut s oním řidičem, jeho pozitivní energie a všechny ty příhody způsobily, že jsem najednou nepochybovala o tom, že dnešní den bude skvělý. Nějaká bolest z hlavy z nevyspání byla úplně pryč. Samozřejmě, že během chviličky přišel na to, kolik že mu mám zaplatit (to jen abyste si nemysleli, že mě nějaký veselý řidič nechává jezdit zadarmo). A mohli jsme vyrazit.

Já na něj nakonec ještě zavolala: „Prosím vás, budu vystupovat tam a tam, tak na mě nezapomeňte. Já totiž tuhle cestu ještě v životě nepodnikla, takže bych mohla tu zastávku úplně s klidem přejet.“ A on mi pobaveně odpověděl, že je to přece konečná. A jo. Později jsem se mohla sama sobě zasmát ještě jednou, když jsem si po cestě všimla, že se tak nějak vracíme trasou, kterou já přišla na zastávku. Ano, automaticky jsem zadala při vyhledávání spojení bod poblíž hlavního nádraží. Protože přece to je místo, odkud jezdím z města pryč. Jenomže ten autobus odtud městem naopak projíždí. A sbírá lidi, než je odveze dál. Takže já mohla zamávat do oken, odkud jsem před hodinou a půl vyšla. Ano, jedna zastávka toho autobusu je až tak blízko. Aspoň při cestě zpátky jsem už byla chytřejší.

A třešnička na závěr. Jaká myslíte, že je pravděpodobnost, že se ten úžasný řidič, který vás doveze až na místo určení, zná s osobou, za kterou míříte na návštěvu? A která na vás samozřejmě na zastávce čeká? Život je plný překvapení.

Tohle byl začátek dne, co vlivem autobusové společnosti vypadal téměř nerealizovatelně. Ale nakonec se proměnil v jeden z těch dnů, který si prostě budete pamatovat pořád… Občas holt člověk potřebuje v životě trošku víc adrenalinu a brnkání na nervy. Někdo skáče bungee jumping a já? Já někam jedu autobusem.