Co se Sacharin honí hlavou

Dnes se vrátíme zpátky do Turecka. Posledně při onom vyprávění jsem podotkla, že mě velice překvapily antalyjské bezbariérové autobusy. Já nečekala, že nějaký uvidím. A informace předem se téměř nedají sehnat. Tudíž jsem byla připravena na nejhorší a… autobusy měli klasickou manuální vyklápěcí plošinu. Alespoň na našich trasách ano. Kolik jich bylo v poměru k bariérovým? Netuším. Všechny autobusy zvenku vypadaly stejně. A jízdní řády v Turecku nejsou. Prostě jsme přišli na zastávku a čekali, až něco pojede. Jen to občas nebylo to číslo, co jsme zrovna potřebovali. A tak jsme čekali dál… Musím říct, že jsem si na tenhle systém přijdeš-počkáš-jedeš docela brzy zvykla. Obzvlášť když tam u nás vždycky něco jelo. Navíc čekáte v teplém počasí a ani ne dlouho (většinou). Na dovolené vás navíc nestresuje, jestli někam přijedete o deset minut dřív, nebo dýl…

Jeden z hlavních rozdílů mezi Tureckem a Českou republikou je ten, že nájezdové plošiny si v autobuse vyklápí sám doprovod vozíčkáře, nebo musí poprosit někoho z cestujících. Řidič kvůli vám v 90 % případů fakt vystupovat nebude… Ale je možné, že by se řidiči chovali jinak, kdybych na zastávce stála sama, a ne se dvěma kluky. Tohle vám porovnat nemůžu. Nicméně zpět k tomu samotnému vyklápění. V tomhle ohledu jsme v České republice trochu moc posedlí tvrzením, že s každým aparátem může manipulovat jenom pověřený pracovník. Chápu to třeba u vysokozdvižných vozíků. Ale vytáhnout poutko a manuálně vyklopit plošinu z podlahy tak, aby vytvořila nájezd směrem na chodník není nic náročného, nic na co by člověk potřeboval školení. Prostě to uděláte. Ale pokud se o to pokusíte v České republice, ve většině případů bude řidič autobusu hlasitě protestovat a nadávat. Vlastně tomu rozumím. Chtějí mít větší kontrolu nad tím, že nikdo autobus nepoškodí. Na druhou stranu řidič kvůli vám musí vylézat ven a vy na něho čekáte… celé to trvá dýl. Když doprovod máte a je ochotný, proč všem neušetřit čas? V Turecké republice si s tím hlavu nelámou. Ráda bych řekla, že je to proto, že pochopili to s tím šetřením času. (A byla to úplně první věc, která mi po návratu začala chybět mimochodem. Protože když stojíte v autobuse, odpočítáváte vteřiny, než se řidič objeví, jelikož vepředu ještě něco dodělává, nebo hledá háček, za který by uchopil poutko plošiny… V Turecku byste za něj prostě vzali rukou (nehygienické, já vím) a už dávno byli venku. Najednou vám ten čas uvnitř přijde nekonečně dlouhý…) Ale spíš bych řekla, že turecký systém je důsledek naprosté lhostejnosti. Řidiče prostě vozíčkáři nezajímají. Vyloženě jim nevadí, ale nebudou se kvůli nim zbytečně namáhat. Alespoň to vyplývá ze vzorku lidí, které jsem potkala já.

Navíc bezbariérový autobus bohužel není všechno. Důležitou součástí jsou totiž také bezbariérové zastávky a způsob kde a jak autobus zastaví. Google vám říká, že snad žádná autobusová zastávka v Antalyi není bezbariérová. Dovolím si nesouhlasit. Některé bezbariérové rozhodně jsou. Jiné jsou přístupné, pokud s sebou máte ochotný doprovod. I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem v Turecku nikdy nešla nikam sama. Cesta k zastávce (či zastávka) může být pokrytá kamením, dírami, nájezd na chodník být moc prudký, nebo bude chodník sám křivě nakloněný, povede kolem srázu… Jo, sranda to občas byla.

Pamatuju si třeba na jeden brutálně šikmo nakloněný chodník (nakloněný do strany nikoli nahoru), který právě vedl kolem srázu. A kolem něčeho takového nechcete jet po chodníku, který je křivý a vzdouvá se na jednu stranu… Bylo to několik metrů a kdyby mi to podjelo, budu nejspíš mrtvá. Takže jsem u toho pištěla, skučela a se zapnutými zuby prosila: „Hele, hlavně mě drž!“ Ačkoliv bychom dolů spíš zahučeli oba, všichni tři, kdyby na to přišlo.

Ale když s sebou máte doprovod, dáte pravděpodobně jinak všechno. A klidně mě zabijte, ale Google jsem neopravovala. Protože pojmenování zastávek v Turecku, nebo minimálně v Antalyi je tak blbý, že se mi zastávky věčně pletly dohromady. Navíc by mi třeba jiný vozíčkář řekl, že když se na tu zastávku nedostane úplně sám, či s mechanickým vozíkem, tak podle něj bezbariérová není.

Důležité také je, jak moc bude řidič ochotný spolupracovat. Tak třeba… Stalo se, že jsme přišli zastávku a čekali tam na autobus, ten zastavil rovnoběžně u chodníku a já v pohodě najela. Tudíž jsme měli radost, že jsme objevili bezbariérovou zastávku, ze které můžeme jezdit dál do města. Jenže když jsme tam stáli podruhé, tenhle řidič se vůbec nenamáhal k chodníku zajet a zastavil několik metrů od něj na silnici. Jenže ty plošiny nejsou tak dlouhé, aby vozíčkář mohl ze silnice najet dovnitř. Je to prostě moc prudké a vozík musíte často hodně velkou silou tlačit nahoru, když už se do toho dáte. Kolikrát to spíš vypadá, že to nedáte a zničíte vozík. Dolů do silnice to jde lépe, protože sjedete samospádem a doprovod vás jen přidržuje, abyste si nerozbili obličej. Nahoru je to prostě horší. Výsledkem bylo, že jsme tohohle řidiče blbce nechali odjet a doufali, že další autobus zastaví lépe. Nezastavil. A my se raději prošli o… tři zastávky dál? Inu, vždycky to byl prostě trošku risk, ze které zastávky vás řidič nebere a ze které ne.

Jednou, když řidič zastavil na silnici, se na mě kamarád obrátil s tím, že to přece můžeme alespoň zkusit najet. Vyklopil plošinu a já mezitím sjela z chodníku na silnici. Když jsem si štelovala naklápění, abych nedrhla o plošinu podvozkem a podnožkami a zároveň neměla moc nakloněné těžiště dozadu, autobus se pomalinku rozjel. Ano, plošina byla stále vyklopená. Říkala jsem si: „Že by se ten řidič blížil k tomu chodníku, aby se mi najíždělo pohodlněji?“ Pozorovala jsem ho a přemýšlela, kam to tak pomaličku ujíždí. Pak autobus zastavil a my uslyšeli řidiče něco řešit s jiným cestujícím. V turečtině samozřejmě, takže jsme nerozuměli ani slovo. Ale ten cestující se pak otočil na můj doprovod. A začal mu tak nějak rukama nohama a turečtinou vysvětlovat, že má tu plošinu zpátky zaklopit. Udělal to. A já si říkala: „Jasně, teď k tomu chodníku zacouvá rychleji.“ Jenomže on zavřel dveře a spokojeně ujel! Nekecám. Dodnes mám před očima autobus, který pomaličku hlemýždím tempem popojíždí po silnici s vyklopenou plošinou, která drhne o zem a snaží se zdejchnout… Vzpomněla jsem si na film s Julií Robertsovou a říkám té vzpomínce autobus na útěku.

Ještě do nedávna jsem měla pocit, že se mi nic takového v životě nestalo. A s vyklopenou plošinou určitě ne! Ale je pravda, že v Brně existoval řidič šaliny, který hrozně rád vozíčkářům ujížděl. Takže se můj tehdejší přítel velice brzy naučil strčit do dveří nohu. Protože když byla ve dveřích noha, řidič nemohl zavřít dveře. A když nemohl zavřít dveře, nemohl ujet. Takže jsme se mohli dožadovat plošiny dál. A že jednou ten řidič zkoušel opravdu vytrvale odjet bez nás. Místo, aby zmáčkl v kabině jedno tlačítko na vysunutí plošiny, stále dokola mačkal to tlačítko na zavření dveří a snažil se expříteli rozdrtit nohu. Nepochopitelné.

Ale zpátky do Turecka. Získala jsem zvláštní dojem, že řidiči autobusů vůbec netuší, jak se jmenují zastávky na trase, kterou zrovna jedou. Asi to jedou po paměti a jak se to tam jmenuje, je zrovna moc netankuje. Vysvětlím. Stalo se to ze začátku, když jsme ještě moc netušili co a jak, jak se kam dostat a zda se dá věřit informacím na Googlu mapách ohledně tras. (Dá a můžete to použít i jako orientační jízdní řád.) Nicméně… Zastavili jsme bus a nastoupili. Chtěli jsme si ovšem ověřit, že jedeme správně. Jenže na dotaz, zda autobus skutečně jede do té a té zastávky se odehrála zajímavá scéna. Celá v turečtině. Ovšem z celé situace, gestikulace a tónu hlasu bylo tentokrát naprosto nezpochybnitelné, o co tam jde. Řidič totiž debatoval s jinou cestující, jestli přes tu zastávku jede, nebo ne. A byla to ta cestující, kdo ho přesvědčoval, že tuhle zastávku opravdu na trase má. On už nás málem posílal ven z autobusu.

Jindy jsme se zase potřebovali dostat ze zastávky A na zastávku B. A opět – jistota, že strýček Google nelže. Z toho místa navíc jelo autobusů strašně moc. Takže co když existovala další možnost kudy jet? Zeptali jsme se tedy jednoho řidiče, kterým busem bychom se měli dát. Tenhle člověk byl jedním z mála, kdo uměl používat Google překladač, a tak mi do něj napsal, že máme nastoupit do autobusu X a pak přestoupit na autobus Y. Sice už nám neřekl, kdy přesně, ale to jsme chtěli řešit až potom. Hlavně se z toho místa konečně dostat někam jinam. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistili, že vůbec přestupovat nemusíme, jelikož už ten první autobus na naši konečnou destinaci míří a přímou linkou. A ne, není to o tom, že bych řidiče špatně pochopila. V Google překladači bylo jasně napsáno, že máme přestoupit z jednoho autobusu na druhý. Po těchto zkušenostech už jsme spoléhali výhradně na internet a řidičů se na nic neptali.

Ono taky jak. Jazyková bariéra se u nich projevovala snad nejvíc. V Turecku se s řidičem anglicky nedomluvíte. A bohužel - až na tu jednu světlou výjimku - je ani nepřesvědčíte, aby se s vámi bavili přes Google překladač. Nevím, jestli to nechápou, nebo z duše odmítají. Ale jak jsem už jednou nastínila, i když jim řeknete, že nemluvíte turecky (jakýmkoli jazykem), chápavě se usmějí a mluví na vás turecky dál. Ani je nenapadne vzít ten mobil do ruky a naťukat tam odpověď, kterou byste si mohli v klidu přečíst. A ano, Google má i hlasový rozpoznávač slov. Jenomže kdykoliv jsem ho zapnula, abych to jejich blábolení převedla na text, co bych si mohla přeložit, přestali mluvit. Bylo to k zbláznění.

Každopádně obecně Antalyi za bezbariérovou považuji. Jenom není bezbariérová v tom smyslu, že by se tam vozíčkář bez problémů pohyboval úplně sám. Je prostě lepší vzít si s sebou asistenta. Což zní blbě pro běžný život. Pro dovolenou s někým úplně ne. Navíc, který vozíčkář by se tam chtěl pohybovat sám, (ještě když je žena) vezmou-li se v úvahu divocí psi.

Ovšem nájezdy a sjezdy jsou snad na každém chodníku. Což je samozřejmě super. Pak je další otázka to, v jakém stavu ty nájezdy jsou. Zda nejsou moc rozbité, nebo neprakticky prudké. Narazili jsme na jeden, co byl tak šikmý, že to s vozíkem vždycky hodilo do strany a smýklo se mnou. Lekla jsem se pokaždé, protože ty nájezdy vypadají skoro stejně a já si nikdy nezapamatovala, který chodník to je. A v ten moment jsem byla zas ráda, že mám někoho s sebou.

Mimochodem, jak už jsem zmínila tady, bezbariérový transfer z letiště do hotelu a zpět jsem si musela zařídit zvlášť. Se společností Hana Travel. Cena je vzhledem k používanému autu samo sebou o dost závratnější, než klasický hotelový transfer (25 euro vs 80 euro za cestu), ale služby perfektní. Operátoři odepisují na dotazy s prodlevou i o víkendu a řidič dorazil i v neděli ve 3:30 ráno v obřím lijáku bez sebemenšího zpoždění. Hana Travel navíc zaštiťuje taky pronájmy bezbariérových aut, taxi, nebo výpůjčky zdravotnických pomůcek jako jsou vozíky či skútry.

A malý tip na závěr. V Turecku v autobusech nehlásí zastávky. Chcete-li vědět, kde jste a kdy vystoupit, zadejte vaši polohu a vaši konečnou zastávku do navigace a zapněte ji pro pohyb v autě, když se bus rozjede. Až se budete blížit, přepněte ji na autobus a sledujte počet zastávek před vámi. Ideálně vystupte o něco dřív. Jasně můžete si je na Googlu i spočítat v trase a pak odpočívat, ale za změny ve směru jízdy pak neručím.

PS: Věřili byste, že jsem na dovče fotila všechno možné, ale až teď mi došlo, že nemám jediný snímek antalyjského tyrkysového autobusu?!