Co se Sacharin honí hlavou

Jelikož vlakem cestuju často a ráda skloňovat v mých článcích České dráhy budu asi častěji. Tahle instituce mě vždycky dokáže něčím překvapit. A pokaždé, když to udělá nějak negativně, říkám si, že teď už nemá s čím dalším přijít, že už jsem s nimi zažila opravdu všechno. Rozbité výtahy i plošiny, zrušené spoje, vlaky, co přijeli na špatné nástupiště… Však jsem vám pár příběhů nabídla nedávno. Jenže oni vždycky přijdou s něčím novým. Jak kouzelné.

Při mé poslední cestě na Brno jsem musela kromě přepravy vlakem požádat i o bezbariérový autobus v místě výluky. Na místo určení jsem dorazila v pořádku. Den byl fantastický. Plný prožitků, dojmů… Stal se jedním z těch dat, na které se nezapomíná. Ale už celkem notně unavená jsem se kolem šesté hodiny večer vracela zpět k nádraží. Nezávisle na tom, jak boží ten den byl, všechno jednou končí a já se těšila domů. Jenže… bezbariérový autobus s přestupem v Křižanově nikde nestál. Zpočátku jsem nepanikařila. Jela jsem tuhle trasu přeci už potřetí za sebou a vždycky všechno klaplo. Navíc ta cesta byla objednaná a sem jsem bez problému dojela… Ale on ten autobus skutečně nikde nebyl. A že se ho snažili najít. Někde jednoduše nastala chyba. Jenže co teď? Je s podivem, že tolik mých přátel má bariérový byt, natož v Brně. Měla jsem tu teď večer hledat bezbariérového hotel a volný pokoj? Ta představa se mi vůbec nelíbila. Tím méně, v kolik se momentálně stmívá… Druhá možnost byla dovolit zaměstnancům Českých drah, aby elektrický vozík vytáhli do autobusu po schodech. Připomínám, že váží 140 kg a že ho mám od pojišťovny. S obrovským sebezapřením jsem souhlasila. Nejdřív vynesli nahoru mě a pomohli mi na sedačku. Ani si nepamatuji, kdy jsem na ní v autobuse seděla naposledy. To může být takových 11 let. Snažila jsem se soustředit na to, na minulost a na vzpomínky, ale dění u dveří, k němuž jsem byla otočená zády, ke mně i tak doléhalo. Banda cizích lidí se mermomocí s vypětím všech sil snažila dostat můj vozík na palubu. Padaly při tom věty typu: „Počkej, počkej, držíš to?!“ „Bacha, tady se ti to za něco zaseklo!“ „Ne, otočte to obráceně - jako kočárek, věřte mi!“ Nemohla bych se na to dívat, i kdyby mi dali tu možnost. Přiznávám, měla jsem obrovský strach, že jim spadne. Máte obavu, když jde o něco, na čem jste závislí. A hlavou mi běžely odpovědi jako: „Hlavně to nepusť, hlavně to nepusť, hlavně to nepusť! Co se proboha kde zaseklo?? Jen ať tam něco neulomí! Proč srovnává vozík s kočárkem?! O čem to mluví? Panebože, pane bože, pane bože…“ I když nejsem tak úplně věřící, v tu chvíli jsem se modlila.

Jakmile se vozík objevil nahoře ulevilo se mi jenom napůl. Ono totiž brzdy vozíku ve vlaku nebo v autobuse nemusí vždycky stoprocentně fungovat. Zákony fyziky s ním prostě občas někam cuknou. A já jsem na něm navíc neseděla, abych ho zatížila. Navrhli mi sice, že mi na něj pomůžou zpátky, ale přišlo mi to jako zbytečné zdržování. Hodně času už se ztratilo tím vším okolo. Chtěla jsem domů a myslím, že ostatní taky. Takže jsme se konečně rozjeli a já po očku sledovala vozík, zda někam necestuje. Třeba ke schodům a zpátky dolů… občas to s ním sice škublo, ale jen zpočátku a nijak výrazně. Hodný kluk.

Tahle cesta se mi zdála mnohem delší, než ranní směr na Brno. Našla jsem si i chvilku na to dívat se z okna. Užívala jsem si to. Myslela na dobu, ve které jsem v autobusech na sedačkách sedávala častěji. Myslela na to, kolik se toho změnilo… A pak mi moje tělo dalo signál, že už je fakt unavený. Abyste pochopili, čím víc jsem unavenější (nebo opilejší), tím větší problém má moje tělo udržet se ve vzpřímené poloze a odolávat fyzikálním zákonům. Začala jsem tedy přemlouvat všechny svaly, co mám, abych si neustlala v uličce na zemi při nějaké další zatáčce. Nebyl by to až takový problém, kdybych ovšem neseděla do uličky místo u okna. Inu… zábavná to cesta. Na konci jsem se už cítila tak vyřízená, že mě ani netrápilo, jak dostanou vozík dolů. Bylo mi to fuk. Aspoň opadl stres. Myslela jsem jenom na svoji vlastní postel.

O vlak později jsem se zpátky na na pevné zemi se všemi rozloučila s tím, že opěrky na nohy, které při přesunu vozíku odmontovali, vracet zpátky nemusí, že je ponesu na klíně. Doma je stejně také sundávám, když jdu do postele. Říkala jsem si, že aspoň ušetřím trošku času a dostanu se do peřin dřív. Ha, ha, ha…

Jakmile jsem dojela domů a zavřela se v ložnici, zjistila jsem, že mi nejde povolit abdukční klín. Nešel mi sundat, nešlo mi ho přeskočit. A já absolutně nechápala proč. Vždycky jde povolit. Samozřejmě mě napadlo, že se s ním při tom přesunu vozíku do a z autobusu něco stalo, ale spíš jsem měla jednoduše smůlu. Neštěstí přece nechodí nikdy samo… Zkoušela jsem to hodinu. Hodinu, než jsem to vzdala, povolila boční opěrku (která chvíli povolit taky nešla) a přelezla abdukční klín i do postele bokem. Říkejte mi, že jsem hloupá, že jsem to neudělala dřív, ale já potřebovala odklopit jenom jednu páčku, která jde odklopit vždycky. Prostě jsem se nevzdávala naděje místo toho, abych přišla na plán B. A taky už mi to nemyslelo.

V posteli jsem se ocitla napříč. A jelikož je i tak dost dlouhá, jenom jsem si přitáhla polštář i peřinu a šla spát. Měla jsem toho dost. V tu chvíli jsem byla přesvědčená o tom, že teď dlouho nechci nikam jet. Což se mi nesplnilo, jelikož dva dny po té jsem musela do Prahy. Ale to se naštěstí podniklo autem.

P.S.: Ano, České dráhy umí negativně překvapit. Ale vždycky když se to stane, zaměstnanci dělají, co mohou, aby mi to vynahradili. Aby to napravili. Děkuju všem, kteří mě i s vozíkem bezpečně dopravili domů. Vážím si toho. Jste skvělí.