Co se Sacharin honí hlavou

Milí čtenáři,

nastal čas na revizi. V lednu 2018 jsem napsala článek o tom, jaké to je cestovat vlakem, když jste vozíčkář. Nutno podotknout, že už jsem si z něj houby pamatovala a musela si ho přečíst, abych věděla, na co navázat. A vám to doporučuji také, ať jste v obraze, o čem teď budu mluvit.

Takže… O 6 let později, ale ta pitomá 24 hodinová lhůta pro objednání cesty vlakem pořád zůstává. A je stále naprosto stejně nadbytečná, protože jakmile je potřeba řešit něco operativně, jelikož například nastala chyba na straně Českých drah, zajistit cestu jde najednou v řádu minut. (Naproti tomu rušit objednávky přes ČD infolinku už není problém. Jsou sehraní.) Musím ovšem zdůraznit, že ačkoliv mi ta lhůta dost vadí, řadoví zaměstnanci za ni pochopitelně nemůžou. A já se naopak (a doufám, že to teď nezakřiknu) za poslední dobu setkávám jenom se samými příjemnými a ochotnými lidmi, kteří v téhle instituci pracují. A už se mi dlouho, dlouho nestalo, že by mě někdo třeba buzeroval s tím, že dle přepravního řádu mám být na nádraží 30 minut před odjezdem vlaku. Možná to ale souvisí s tím, že tam sama od sebe kolikrát bývám třeba i hodinu, či dvě předem. Většinou proto, že pro mě bývá pohodlnější odejít z bytu už ve chvíli, kdy z něj odchází asistentka. A procvičovat si slovíčka ze španělštiny, vyřizovat emaily, číst knížku, nasnídat se, nebo objednat nákup na zítra přes Rohlik.cz si můžu stejně dobře v hale na nádraží jako doma.

Mám pocit, že s nízkopodlažními vlaky se to teď hodně zlepšilo. Asi záleží na tom, odkud a kam Českými dráhami jezdíte, ale na mých trasách určitě. Zdá se mi, že je jich víc. A dokonce mě začali zaměstnanci ČD u určitých cest prosit, zda bych místo rychlíkem nemohla jet osobákem. Ty jsou totiž právě často nízkopodlažní a mají vlastní rampy, takže se nikdo nemusí tahat s velkou plošinu a zajišťovat se její obsluha. Dřív to bylo přesně naopak. Osobní vlak byl nemyslitelně bariérový a cpali vás zásadně do rychlíku!

Mým milovaným hytlákem jezdím teď skoro pořád, protože na mých trasách zmizelo kupé pro vozíčkáře. Jak jsem psala už minule, nevadí mi to. Nepřijde mi to nehumánní. A jsem ráda, že mám soukromí. Na druhou stranu je fakt, že když si se mnou nepopovídá průvodčí, nemám z vlaku samotného moc prožitků (pokud se něco zásadně nezvrtne s objednanou cestou), protože se nepotkám s žádným jiným zajímavým cestujícím. To je sice škoda, ale vynahrazují to vlaky osobní, kde s cestujícími přijdu do kontaktu vždycky. Mimochodem uvažuju nad článkem právě o lidech a zážitcích, co jsem ve vlaku poznala a prožila, tak mi dejte vědět, jestli by vás to zajímalo. :-)

Zpátky k hytláku… Vždycky se musím potutelně usmívat, když mně samotné v něm jezdit nevadí, ale vlakvedoucí se rozpačitě rozhlédne a prohodí směrem ke mně něco jako: „No, já se strašně omlouvám, že jedete v tomhle… Je to teda hrozný tyhle ty podmínky.“ A že vy jste s tím ok vám rozhodně nevěří…

Zrovna nedávno se mi dokonce stalo tohle… Nastupovala jsem do vlaku s tím, že budu mít v hytláku klid na to, abych si konečně udělala hromadu slovíček do španělštiny, které bylo potřeba přepsat na kartičky do aplikace v mobilu. Baví mě to, tudíž jsem se na to i dost těšila. Jenže… vlakvedoucí se mi hned po vyjetí ze stanice začala hrozně omlouvat za to, že je v hytláku takové vedro. Jen jsem se usmála a řekla, že mi vedro vůbec nevadí, že mi to vyhovuje. Ale ona jako by mě vůbec nevnímala, otevřela okýnko ve svém kamrlíku, který vede do hytláku, a povídá mi: „Pojďte sem mezi dveře, tady na vás bude aspoň foukat.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že rozhodně nechci, aby na mě foukalo. Že je mi tady fajn. Navíc jsem měla vozík bezpečně opřený pro případ, že by vlak prudce zabrzdil. Nepomohlo to. Byl tam hluk, takže buď mě vážně neslyšela, nebo byla příliš roztěkaná. Taky může patřit k těm lidem, co si melou svou, i když jim člověk říká – nechci – v domnění, že konají správně… Kdo ví. Každopádně otevřené dveře k ní do kamrlíku, nebo ne, plánovala jsem zůstat na místě. Jenže ona před svým odchodem dodala: „Aspoň mi to tu pohlídáte.“ A zmizela. Měla tam na stole batoh a asi ještě něco… A já jelikož nedokážu dělat dvě věci najednou (i při čtení článku totálně vypustím, že na mě někdo mluví) a jelikož jsem nedokázala ze svých ramenou sejmout zodpovědnost, co na mě paní hodila, přesunula jsem se mezi ony dveře. Ony se totiž vlivem pohybu vlaku jinak otevíraly a zavíraly. A já na ten zatracený batoh ani v tu chvíli neměla výhled. Co kdyby tam někdo vešel druhými bočními dveřmi, když byly tyhle dveře zavřené? Takže jsem celou cestu místo potřebné španělštiny dávala pozor na cizí věci, zatímco na mě nepříjemně foukalo a ještě jsem se těch dveří horko těžko přidržovala, když vlak brzdil. Šlo to dost blbě… Občas se snažíme lidem pomoct a úplně se nám to nepodaří. Jenže když se mě konečně přišla zeptat, jestli je to takhle lepší, nějak jsem neměla sílu k odporu. Myslela to dobře… Přikývla jsem.

A víte za co si České dráhy ale opravdu zaslouží pochvalu? Od začátku tohoto roku (aspoň myslím, už je to fakt dlouho) je výluka na trati z Prahy – Brna. Mám na mysli tu trasu, která vede přes Kolín, nebo Náměšť nad Oslavou. A já vám přísahám, že za celých 14 let, co jezdím vlakem, mi nikdy neschválili cestu s výlukou. Tam by totiž bylo potřeba v místě výluky zajistit bezbariérový autobus. Vždycky mi řekli, že to zrovna nejde. A ačkoliv chápu, že nejezdím úplně každý den a že se člověk může blbě trefit, ale abych se blbě trefovala 14 let? Došlo to tak daleko, že když jsem potřebovala někam jet a byla na té trati zrovna výluka, naučila jsem se o tu cestu vlakem vůbec nežádat. Buď jsem to objela jiným vlakovým spojem, nebo si zajistila jízdu autobusem, či taxíkem. Občas taky nejela vůbec a plány odložila, nebo zrušila. Ale víte, co se stalo letos? Nutně jsem potřebovala do Brna a to hned dvakrát. Výluka, nevýluka. Takže jsem si obzvláště v tom prvním případě tvrdě stála na tom, že to prostě musí nějak udělat. Že respektuju tu výluku, snažím se je nezatěžovat a do Brna teď vůbec nejezdím. Ale ta výluka je moc dlouhá a já tam fakt musím. A oni to dokázali. Navíc ne jednou, ale skutečně dvakrát za sebou. Zírala jsem na to s otevřenou pusou. Jeden chytrý ptáček mi pošeptal, že prý si České dráhy uvědomili, že ta výluka na Brno je dlouhá, a posílili bezbariérové autobusy s logem ČD. No paráda!

Už taková paráda není, když máte objednanou cestu vlakem tam a zpět a na té zpáteční v noci, na vás v konečné stanici nikdo nečeká, aby vás z vlaku sundal. Stalo se to jednou, ale stalo. Všichni z toho byli neskutečně v šoku. A museli mě sundat ručně ti zaměstnanci, co tam byli. Tak nějak si nepamatuji, jestli jsem během té cesty měla mechaničák, nebo električák. Vím, je to podstatný rozdíl, jenže v mé hlavě to nezůstalo. Vím jen, že jsem se hrozně bála. Dávali jste někdy do vlaku kolo? Tak víte, že to je dost vysoko. A mně bylo sakra špatně ze strachu, že mě pustí. Co když se rozbije vozík? Co když se rozbiju já? No, dokázali to. Sláva jim. Ale zažít už to nechci. … Z vlaku mě ručně sundávali pak už snad jen jednou v životě. Roky před prvním popsaným incidentem v Bratislavě. Tehdy tam ještě neměli žádné plošiny pro vozíčkáře, které by jim pomohly vystoupit z vlaku. Takže jsem musela vzít mechanický vozík a ven mě vynesli zaměstnanci Slovenských drah. Fakt to není příjemný pocit.

Jeden z dalších mnoha zážitků, který asi v životě nezapomenu, byl odjezd z Poděbrad (a k nim se ještě dostaneme jindy). Na Poděbradech je totiž zvláštní to, že na hlavním nádraží mají jenom jedno bezbariérové nástupiště a jenom jeden výtah, který na něj vede. Takže jsem bez problémů přijela tam, vystoupila, hotovo. Jenže druhý den byl nečekaně výtah mimo provoz. Takže vlaku nezbylo nic jiného, než přijet na klasické nízké nástupiště a výškový rozdíl mezi mnou a vlakem se zaměstnanci snažili překonat ližinami. Nevím, jak ostatní vozíčkáři, ale jestli nějakou pomůcku pro vozíčkáře nesnáším, tak jsou to ližiny. Na rozdíl od celistvé nájezdové plošiny tu totiž máte jenom dvě jakási prkénka. A na ty se musíte koly trefit. Řekli byste – jednoduchý, prostě je položíte tak daleko od sebe, jak je potřeba, a jede se. Ale rozpětí kol u električáku nebývá u zadních a předních kol stejné, tudíž se ližiny špatně nastavují. Nehledě na to, že bývají docela úzké, takže trefit se na ně a vůbec se na ně koly vejít, je sám o sobě problém. Ale i když tohle všechno zvládnete, kola u vozíků mají občas tendenci se pootočit, nebo protočit při jízdě. A já se vždycky děsím toho, že mi na ližinách kolo podklouzne a já sletím dolů… A tady mě stresovaly nejen ližiny samotné, nýbrž i ten příšerný náklon. U toho vozíku byli asi tři, nebo čtyři chlapi. Přidržovali ho, mírně nadnášeli a já couvala po ližinách do vlaku… Šílený. Ale zvládli to geniálně. Děkuju a tleskám vám!

Ale teď už konečně pojďme k zážitku, který mě na celý tenhle článek vlastně přivedl. V textu o Red Bull Showrunu 2024 jsem totiž něco vynechala. Přesněji řečeno - zpáteční cestu domů. Ponechme stranou to, že celá akce končila jindy, než jsem předpokládala, tudíž jsem stíhala jet domů o spoj dřív. Kromě toho, že bych nejdřív musela někoho z drah přesvědčit, aby se mi tu cestu vůbec pokusil schválit mimo 24h dopředu stanovený rámec objednávek (nebývá to až takový problém), se navíc ukázalo, že ten dřívější vlak vlastně nejede, protože je sobota. „Nevadí, byl to jenom pokus. Hodina mě nezabije, na to jsem zvyklá,“ říkala jsem si. Značnou část té doby jsem pak prokecala v čekárně s dvojicí, která se shodou okolností vracela ze stejné akce (a slečně strašně moc děkuji za to, že mi nechala podpisovou kartu Romana Staňka – současného českého jezdce F2. Já vůbec netušila, že se tam někde schovává). Když se tedy na tabuli konečně objevil můj vlak a nástupiště, šla jsem tam s pocitem, že se mi vlastně vyplatilo čekat, že jsem za to ráda. Ale teď to přijde…

Vy stojíte na nástupišti, paní, která obsluhuje plošinu, s jejíž pomocí vás do vlaku naloží, je na nástupišti, vlak dorazí taky. Jenže vlakvedoucí vůbec netuší, že máte jet s ní. Ačkoliv se mi tahle situace už taky celkem dlouho nestala, dřív to bývalo častější, tudíž mi to vůbec nedělalo vrásky. Vy cestu objednanou máte, potvrzovací email v telefonu, takže o nic nejde. Naloží vás. Jenže… Obešla jsem vlak od konce až k lokomotivě a zase zpátky a celá vykolejená došla k vlakvedoucí: „Vy tu nemáte hytlák?“ Ustaraně přisvědčila hlavou. „Nemáme no, oni ho cestou odpojili.“ Nevěřícně jsem vyvalila oči. Oni odpojili hytlák z vlaku, kde má cestu objednanou vozíčkář? Když ho doslova nejde nikam jinam naložit? Já jezdím opravdu už hodně dlouho, ale tohle se mi ještě nikdy nestalo. V ten moment je úplně jedno, že si cestu objednáte 24 hodin dopředu. Z vašeho bezbariérového vlaku, nějaký chytrý inženýr, který vaši objednávku pravděpodobně přehlédl, hytlák odpojil a máte po srandě. Nikam nejedete. V první chvíli se mnou navíc neskutečně otřásla možnost, že je to nejspíš poslední vlak, co mi z Prahy jede. Oni ty spoje hodně poškrtali a já mám teď pořád problém s tím pamatovat si, v kolik aktuálně jede ten poslední. Až takovýhle scénář se naštěstí nekonal. Ale na ten následný spoj jsem si musela počkat další dvě hodiny. A mezitím ještě zavolat do cílové stanice, jestli by paní, která obsluhuje plošinu tam, byla tak hodná a - ačkoliv už má mít po pracovní době - počkala na mě, abych se dostala domů. Souhlasila. Uf.

Takže jsem si skočila do Burger Kingu na večeři, v čekárně ČD poprosila o kafe a pustila si záznam Red Bull showrunu v TV na mobilu. Vlastně to byly příjemně strávené dvě hodiny. Zkompletovaly mi zážitek z celého daného dne, z té akce. A formule tam byla v záběrech krásně vidět… Stejně jsem si onen záznam chtěla pustit. Jen jsem se domnívala, že už to bude doma z pohodlí postele. Nikoli v čekárně Českých drah, zatímco mi na stolku bude stydnout kafe. To koukáte, co? Jak se říká, plánuj a rozesměješ boha… No co, aspoň mám co vyprávět. Zase.