Co se Sacharin honí hlavou

17. srpna 2024 se v Praze na Rohanském nábřeží konala speciální akce Red Bull Showrun. Tahle motosportová událost lákala hlavně na monopost F1 RB7 ze stáje - jak jinak než Red Bull - a Davida Coultharda, bývalého a velice populárního jezdce F1, který měl vůz řídit. Těšit jste se mohli na mnohem víc…

Pojďme ovšem na úplný začátek. Nejdřív bylo potřeba s předstihem zajistit lístky. Musela jsem je koupit okamžitě, jakmile jsem zjistila, že jsou v prodeji. Jednak proto, že jsem byla pevně rozhodnutá tam jít, ale i kvůli strachu z vyprodání. (Mimochodem web akce stále funguje a skutečně ukazuje, že bylo kompletně vyprodáno, až na jeden jediný sektor.) Problém tkvěl trochu v tom, že jsem neměla ponětí, jestli mám koupit lístek jeden, nebo dva. Protože na vstupence pro vozíčkáře bylo napsáno něco v tom smyslu, že je to lístek pro ZTP/doprovod. Znamenalo to tedy, že jeden lístek platí pro ZTP i jeho doprovod? Nebo to bylo pouze označení, že si má doprovod koupit stejný typ vstupenky? Už jsem zažila obě varianty a neměla čas to řešit. Nechtěla jsem ovšem něco zanedbat, takže jsem koupila rovnou dvě.

Nehorázně jsem se těšila. A byla víc než mile překvapená tím, že při pořádání téhle události mysleli i na vozíčkáře. Nejen kvůli speciálním vstupenkám, ale i speciální sekci, z níž jsme měli exhibici sledovat. Máme sice rok 2024, ale já ještě i dnes na spoustě akcí nepočítám s tím, že by pořadatelé mysleli na lidi s handicapem. ZTP místa v kině nebo v divadle už jsou tak nějak běžná, ale vzpomeňte si, jak jsem psala o „pouhém“ největším knižním festivalu v České republice a jak to tam před pár lety vypadalo. Takže když narazím na akci, která dopředu počítá s invalidními účastníky, skoro mě to dojme.

Mám naprostý orientační nesmysl, tudíž když se ukázalo, že tam budu muset jít sama, protože moje původní společnost nakonec nemohla jít a všichni ostatní, co by bývali rádi šli, už měli jiné závazky, vzala jsem do ruky navigaci v telefonu, nasedla na tramvaj a modlila se, abych tam došla v pořádku. Možná si vzpomenete, že jsem s navigací v ruce chodila i v Jihlavě. Jenže Praha je trošku něco jiného. Největší město v České republice. Město, v němž mám pořád pocit, že se absolutně nevyznám, i když jsem tam studovala. A navíc to bylo vlastně úplně poprvé, kdy jsem měla jít v Praze na neznámé místo zcela sama. Kdykoli jindy jsem kolem sebe měla kamarády nebo spolužáky. Ale já nehodlala nechat propadnout oba lístky (obzvlášť když jsem tam tak strašně chtěla jít) jenom proto, že mám nějaké obavy.

Sektor pro vozíčkáře měl být hnedka na dohled, jakmile na Rohanské nábřeží dorazím po zvolené trase. Jaké bylo mé překvapení, když jsem sice viděla sektor D, který byl před sektorem pro ZTP, ale můj sektor nikoli. Pokročila jsem rameny a řekla si: „Nevadí. Sektory stejně ještě nejsou otevřené, půjdu tady zatím do Fan Zóny. A cestou určitě potkám někoho, kdo mi poradí, kam mám potom jít, než hlavní show začne.“ Fan Zóna bylo takové rozlehlé místo plné stánků s nápoji, jídlem, zbožím se značkou Red Bull a volnočasových aktivit. Ale já se tam nejdřív musela dostat.

Cesta byla vozíkem přístupná, ale museli jste trochu přivřít oko, protože některé nájezdy nebyly zrovna hladké. Někdy to skákalo, někdy to bylo prudké, jindy úzké, ale co… Vždy se nakonec objevil někdo z pořadatelů ochotný pomoci. Jediná potíž byla v tom, že jakmile jsem se zeptala na sektor pro vozíčkáře, bezradně se škrábali na hlavě. A nejednou se mě dokonce zeptali: „My máme sektor pro vozíčkáře?“ To už jsem si začínala připadat trošku jako Alenka v Říši divů. Hlavou mi běželo něco jako: „Co když na ten sektor zapomněli? Co když tady není? Na tribunu si těžko stoupnu, kam by mě tedy poslali? Dalo by se dění na silnici sledovat z Fan Zóny?“

A s těmihle všemi roztěkanými myšlenkami jsem konečně téměř dorazila na místo. Říkám téměř, protože, kam až mé oko dohlédlo, stály všude jen samé zátarasy a netušila, kudy vede správná cesta dovnitř. Nakonec jsem se zastavila u dvou těžkooděnců a na rovinu se jich zeptala, kam mám proboha jít, aby mě pustili do Fan Zóny. Máchli rukou někam dopředu a já se otázala, jestli bych nemohla projít někudy tudy, abych se nemusela motat bůhvíkde. Nakonec mi sdělili, že jim bylo řečeno, že to nepůjde. Že by vstup tady byl moc prudký. Tam to bude rozhodně lepší, ale že mě klidně doprovodí. Skvělé rozhodnutí. Scházelo se totiž z chodníčku na takovou pláň. A místo, kudy se tam scházelo, rozhodně nebylo lepší. Bylo tak prudké, že mi to skoro připomínalo sráz. Zastavila jsem se a řekla: „To je vtip? Tohle nesjedu, ani nápad.“ A víte co řekli oni? My vás podržíme. V tu chvíli jsem měla dvě možnosti – vzdát se a jít nevím kam (do začátku hlavního programu zbývaly dvě hodiny), nebo to prubnout. Sakra, koupila jsem si lístky, došla sama až sem a chci si to užít se vším všudy! Tak jsem se zhluboka nadechla a zatímco vozík z obou stran držel jeden těžkooděnec, co se navíc musel popasovat s vlastní výzbrojí, zmáčkla jsem ovládací páčku kupředu. Něco vám řeknu, ve Fan Zóně si návštěvníci mohli vyzkoušet Wheelie simulátor. Já si žádný simulátor zkoušet nepotřebovala. V rámci motorsportu jsem si zadriftovala reálně. Když mi vozík klouzal srázem, zatímco oni ho vší silou přidržovali a já absolutně netušila, co mám dělat víc než držet páčku a modlit se, vlastně už jsem se viděla na zemi. Ovšem dostali jsme se až dolů. Zázrak. Neskutečně se mi ulevilo. Ale už tehdy jsem věděla, že nahoru se stejnou cestou nemám šanci dostat. Takže co budu dělat, až budu potřebovat ven, jsem netušila.

Prozatím jsem si tím ale nehodlala lámat hlavu. Teď jsem se musela soustředit na to, abych prošla kontrolou do Fan Zóny. A taky prošla, jen mi sebrali víčko od PET lahve. Já blbec si totiž návštěvní řád přečetla až při cestě vlakem. V něm psali, že PET láhve jsou povolené pouze bez víčka a jen půllitrové. Ok. Aspoň že tam byly stánky s pitnou vodou zdarma. Jen mě trochu zklamalo, že ačkoli mysleli na místa pro vozíčkáře, atrakce jako Wheelie simulator, nebo Red Bull Reaction games bezbariérový přístup neměly. Chvíli jsem se tedy aspoň bavila pozorováním toho, jak si hrají ostatní. Moc se to nelišilo od sledování mé sestry při hrání videoher, když jsme byly malé. Také jsem zvažovala nákup Red Bull merche, jsem prostě ujetá na suvenýry. Ale když jsem viděla tu obří, šílenou, fakticky nekonečnou frontu, rozhodla jsem se, že ani náhodou. Pro představu: vystát frontu na simulátor trvalo jedněm návštěvníkům dvě hodiny. A fronta na Red Bull zboží byla ještě o dost delší… Takže jsem se jen tak procházela, dívala se kolem a s obavou sledovala oblohu, která se jevila všelijak. Modrošedá, chvílemi zatažená, chvílemi foukal studený vítr… Bude pršet? Jestli jo, asi nestydnu. Pamatujete, jak mi sebrali to víčko? No, tak si zkuste jet s elektrickým vozíkem po hrbolaté travnaté ploše s otevřenou lahví vody, aniž byste něco nevylili. Jo, byla jsem trochu mokrá…

Těsně před začátkem hlavního programu se na mě usmálo štěstí. Objevil se pán, který mi posunul zátarasy, abych mohla ven z Fan Zóny normálním chodníkem. A jeho šéf navíc věděl, kde jsou místa pro vozíčkáře! Blbý bylo, že mě poslal tam, odkud jsem přišla. Ale já předtím opravdu nic nenašla. Uf. Zkrátím to. Byly tam. Jenže uprostřed silnice, téměř neoznačený. Kdyby tam tentokrát nestáli lidé, co věděli, kam mě navést, nenajdu to. A není to jen můj dojem. Když jsme už seděli v sektoru, posteskla jsem si, jak špatně se mi to hledalo, že jsem to dvakrát přešla. Tak trochu jsem si myslela, že budu za blbce, ale pán se na mě otočil a řekl: „To máte ještě dobrý, my to přešli čtyřikrát.“

Na sektor pro vozíčkáře vedla rampa, protože byl vyvýšený. A tady přichází ta sranda. Jelikož se nikdy nezavděčíte všem. Já si při pohledu na ni říkala: „Páni, to je vysoko. Ta je ale prudká.“ Byla jsem ráda, když mě na ni někdo přidržoval. Našli se ovšem tací, kteří si přáli, aby byl býval sektor pro vozíčkáře ještě výš, aby viděli ještě lépe. Také tam nainstalovali zábradlí, které mělo zajišťovat, že se nikomu nic nestane a nikdo nespadne dolů. Jenže vozíčkářům to zábradlí překáželo ve výhledu. Zejména těm, kteří měli mechaničák a nemohli se zvednout nahoru pomocí elektrického zdvihu. Navíc před sektorem ZTP začínal sektor D. A když si někteří lidé stoupli na obrubník, na němž byl umístěn i náš sektor, výška se dorovnala a vozíčkáři přes jejich hlavy neviděli. A vedlo to k pár výměnám názorů, než lidé uhnuli. S tímhle já problém neměla. Já vlastním električák a vyvezla jsem se nahoru. I tak se přeci jen našlo něco, co mě podráždilo. Sebrali mi to pitomé víčko, aby dodrželi návštěvní řád. Měla jsem jeden pitomý půllitr, který jsem samozřejmě brzo dopila, a nechtělo se mi během exhibice odcházet a hledat bůhvíkde a bůhví jak dlouho vodu, abych o něco nepřišla. Proto si lístky neplatíte. Nechtělo se mi sjíždět tu šílenou rampu a pak zase zpátky. Takže jsem tam dobu stála s prázdnou lahví a měla žízeň. A víte co? Lidi kolem mě měli PET lahve i s víčkem a dokonce nad povolený objem! Prý že jim nikdo nic nenamítal. Jako vážně?! A je fakt strašně nepříjemný, když umíráte žízní a vedle vás někdo pije z téměř litrovky. Kterou vy jste si kvůli pravidlům cestou sem nekoupili a i kdyby, vám by ji pravděpodobně sebrali u vstupu…

A co, že jsem si to vlastně nechtěla nechat ujít? Davida Coultharda a formuli RB7. Pořád mám před očima moment, jak na nás David mával z okýnka na úplném začátku… Asi mi to pořád nedochází, že jsem nemusela jet do zahraničí na závod F1, abych auto tohohle typu viděla na vlastní oči. Celou dobu jsem měla pocit jakési surreality – fakt se to děje? Fakt je to to auto? A vážně stačilo jet do Prahy? Byla fakt rychlá, ten motor uměl opravdu krásně řvát… Taky tu byli Drift Brothers - bratrské duo, které se specializuje na driftování v autě. Tedy vlastně jen jeden z bratrů, páč druhý byl nečekaně indisponován a musel být zastoupen Čechem M. Zakouřilem. Ale myslím, že to ničemu neubralo. Pánové i v tomhle složení potůrovali motory a spálili pár gum. A když se do toho opřeli, objevilo se tolik kouře, že jsem nechápala, jak v tom můžou řídit… V programu jste našli i jméno Arūnas Gibieza a jeho kaskadérské kousky na motorce. Musím se přiznat, že jsem od něho moc nečekala, ale nakonec mě zaujal paradoxně možná nejvíc. Ať je auto, jaké chce, pořád jen jede a zatáčí (obzvlášť na omezené silnici toho moc nevymyslíte), ale on na té motorce klidně stál a jel! A jakmile se na trať přidal k Drift Brothers proběhl jeden moment, kdy jsem byla naprosto přesvědčená, že se musí srazit. Ta silnice nebyla zrovna široká a když tam máte dvě driftující auta a jednu motorku na zadním, co si razí cestu mezi nimi, wau… Osobně jsem byla ovšem také dost zvědavá na Pepu Krále, bývalého jezdce F2 a současného komentátora F1 pro české diváky (abych byla přesná, je jedním z komentátorské trojice), který se měl prohánět po trati s autem Praga Bohemia, což je silniční hyperautomobil, který se pyšní kombinací nízké hmotnosti, silného výkonu a fenomenálního aerodynamického efektu – aspoň tak auto popisují. A sám Král se podílel na jeho vývoji. No, jelo krásně. A navíc úžasně futuristicky vypadá… Jen fotky mi moc nevyšly, škoda. Ale to ani u studenské formule Dragon X z dílny studentů Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně. Na silnici se objevila jako první, jednou ji přejela a hotovo. V podstatě ji jen využili, aby otestovali trať. Trochu nevyužitý potenciál, ne? Všichni ostatní (ať se televizní sestřih tváří jakkoli) se na silnici několikrát vystřídali.

Takhle to asi zní dobře, ovšem dojmy v našem sektoru v tu danou chvíli byly všelijaké. Kromě toho, co už jsem popsala, pak obzvláště proto, že pořadatelé slíbili, že budou všude na dohled LED obrazovky, aby nikdo o nic nepřišel – co se děje jinde a hlavně vpředu u pódia, kde celou akci komentoval Števo Eisele (druhý pán z komentátorské trojice F1 pro ČR – a SR). Panstvo, já přísahám, na dohled jsme žádnou televizi neměli. Jenom zvuková aparatura nám přenášela slova, z nich jsme odvozovali, co se asi tak děje tam někde před námi. Takže náš celkový dojem a vjem z celé akce byl odkázaný pouze na to, kdy se auta nebo motorka objevily na konci tratě, kde jsme stáli. Což bylo vždycky na minutu, dvě… Odstopované to nemám, čas je relativní, ale vždycky se objevili, trochu zablbli a jeli zase pryč. Což je logické, když máte před sebou celou dlouhou trasu a diváky po celé délce. Ale nepočítáte s tím, že budete dlouhý čas zírat jen na prázdnou silnici, poslouchat slova komentátora, co máte vytržené z kontextu (pokud nešlo o rozhovory), jen abyste vytoužená auta zahlédli na dvě minuty, když vám slíbili LED obrazovku, aby si všichni užili všechno. Takže s tím vším, co ZTP sektor trápilo, nakonec nastal kuriózní moment. Števo Eisele se zrovna opět rozplýval nad něčím, co se tam někde u něj, nebo na obrazovce dělo na trati, zatímco mi neviděli nic a neměli zrovna doslova zase co dělat, a povídá: „Wow, to je úžasné! No, viděli jste to?“ A jednomu pánovi vedle mě ruply nervy a zavrčel: „Běž do prdele! My ještě nic neviděli!“ Celé to bylo tak absurdní a pravdivé zároveň... že jsem málem vyprskla smíchy.

Víte, fakt jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Znáte to, sousedova tráva je vždycky zelenější. Takže i když na nás piloti mávali, i když motor tůrovali, stojíte tam a říkáte si: „Co když jim tam vepředu ukázali něco lepšího? Co když o něco přicházíme? Měli jsme vždycky jenom tu minutu, nebo dvě, než se auto či motorka otočily zpátky a zmizely v prachu. A pak od pořadatelů slyšeli samé: wow a to není možné… Ale vy u toho nejste. A zoufale chcete vědět, co se tam děje. Byl to zvláštní pocit. Na jednu stranu si to chcete strašně užít, snažíte se na vše hledět pozitivně, jste vděční za to, co jste mohli vidět, a pořád nechápete, že jste to fakt viděli… Ale taky vás děsně žere, jak málo toho vidíte, že máte žízeň, že někteří lidi kolem vás pořádně nevidí ani na to, co máte před sebou. A že se dost nudíte, než to auto dojede zpátky k vám. Připadala jsem si rozdvojeně. Znovu – celé to bylo absurdní. Mimochodem asi od 15h běžel „přenos v televizi“, ale ti, kdo ho hledali – včetně mně – byli tak rozhození z celé situace, že se nám ho nedařilo najít (že prý běželo něco na Instagramu, jsem se dozvěděla až teď při psaní článku). Ale koho by napadlo, že budete hledat online cesty, jak vidět víc, když na tu akci máte lístek naživo?

Ehm, kdybych byla zdravá a koupila si nejlevnější vstupenku (protože ZTP místa byla za sektorem s nejlevnější vstupenkou pro ostatní), možná si řeknu - tvoje chyba, chtěla jsi ušetřit a tady to máš. Prostě tu ta obrazovka není (podle plánku těžko odhadnete, zda na ni odněkud bude vidět, nebo ne), tak nebrblej a užij jsi, co máš. Vozíčkář ale jinou možnost neměl. A já bych bývala dražší vstupenku klidně koupila, jen kdybych sakra mohla vidět na to, co se děje v té zatracené LED televizi a na pódiu. Náladu v naší sekci odráží i to, že ještě před koncem byla téměř prázdná. Vozíčkáře to prostě přestalo bavit, měli navíc pocit, že nic nového už neuvidí, a odešli. Co si o tom museli myslet chudáci piloti, radši vědět nechci. Ale mrzí mě, že to dopadlo takhle, když si nějaká akce taky jednou sama láme hlavu s místy pro ZTP. Tak moc jsem tu chtěla pět ódy…

Já ovšem zůstala. Zůstala jsem, protože jsem z té cesty chtěla vytřískat co nejvíc. Chtěla jsem všechno vidět, co nejdéle to půjde a kolikrát to půjde. Plot mě neomezoval. A i když jste je vždycky viděli všechny jenom chviličku, viděli jste je. Čichali spálené gumy, viděli auta mizející v oblaku kouře. Uši vám rval burácející motor… Vždycky se snažím tátovi vysvětlit, že dívat se na nějaké místo přes obrazovku tabletu, nebo tam skutečně být, je úplně něco jiného. Nevěří mi. Ale tohle rozhodně bylo jiné. I když to mělo svoje nedostatky a měla jsem sakra žízeň (po kolikáté už to zmiňuju?), rozhodně bych tam šla znova. A díky milosrdně sestříhanému „přímému přenosu“ jsem došla dokonce nakonec k závěru, že jsme o nic nepřišli. Vepředu se rozplývali nad tím, co mi viděli potom taky. Jak prosté. A nevyvádějte mě z případného omylu, díky.

Dodám už jenom, že ten večer jsem završila u rodičů. A táta se mi snažil sundat kleštičkami látkový náramek ze Showrunu, abych si ho mohla nechat na památku. Držel mrcha jako klíště za téměř nerozlousknutelný plastový uzávěr. Hodně jsme se u toho nasmáli, hodně báli, že místo toho plastového zařízení přeštípne mou kůži, ale dokázal to a já na něj byla pyšná. Náramek mám spolu se vstupenkou doma na nástěnce.