Co se Sacharin honí hlavou

Je to neskutečná řádka let, co jsem poprvé napsala článek o své kočce - o té druhé v pořadí. A ještě delší čas, co jsem si toho malého tasmánského čerta (tak jsem jí začala přezdívat, když se po příchodu domů z útulku z hodného mazlivého kotěte změnila v nezřízenou a prskající střelu) přivlastnila za svou. A minulý týden tahle obrovská zvířecí osobnost vydechla naposledy.

Kvůli problémům se srdíčkem jsme ji nechali uspat. Už dávno byla babička, i tak jsem doufala, že tady s námi ještě bude, aby si společně s taťkou ještě užili jeho důchod a měli na sebe víc času. Nechala jsem mu ji, když jsem se stěhovala, aby doma nebyl sám, jak už asi víte z druhého článku. Brzy byli nerozluční, i když táta trávil spoustu času v práci. Ona ho časně ráno budila ještě před budíkem a celý den na něho oddaně čekala (mezitím si párkrát spokojeně schrupla), než se odpoledne vrátil domů. On na ni na oplátku dokázal dost plamenně nadávat - třeba za to, že se mu pořád motá pod nohama, a přitom je právě tohle teď jedna z těch věcí, která mu nejvíc chybí a nemůže si zvyknout, že už se to neděje.

I když jsem veškeré kočičí propriety nechala přenést k sobě, abych mu pomohla to překonat a zároveň si tak uchovala památku na ni i pro sebe, samotný byt jako by se najednou proměnil v jednu velkou relikvii.

Třeba polička plná videokazet - pozůstatek dob minulých, kdy se ještě záznamy z televize nedaly přetočit kdykoli online, ale muselo se to nahrát na video. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem měla nějakou z těch kazet puštěnou… Ale tenhle kus nábytku ráda využila kočka. Polička nemá zadní stěnu a nestojí úplně u zdi, takže se mohla protáhnout za ní. Těžko říct proč. Nikdy mi neodpověděla, zda to používá jako kratochvíli a prolézačku, nebo tam jen našla další z mnoha míst na spaní… Nicméně já ji pak musela obírat od chuchvalců prachu, kterých tam bylo požehnaně. Když je měla na fouscích, připomínala mi Santa Clause.

Nebo také křeslo s červeným přehozem vedle mojí postele. Moc ráda prolézala pod přehoz jako pod peřinu a přes den tam spávala. Naštěstí ta velká vyboulenina pod ním se nedala přehlédnout. Občas se ale stalo, že si tam chtěla zalézt ve chvíli, kdy na křesle bylo něco položeného a přehoz jí zvednout nešel. Já byla všímavá a přispěchala na pomoc. V tu chvíli bez problému slyšela na slovíčko počkej. Všechno jsem přendala a přehoz jí podržela jako majordomus, aby mohla projít. Když měla dobrou náladu, nechala se v tom šeru podrbat. A oči jí spokojeně svítily.

I tátova záclona skrývá příběh. Nedávno dostal čočku od rodinné kamarádky za to, že má starou a naspodu už zešedlou záclonu. Je to pravda, ale ani já ani on jsme si toho nevšimli. Táta mě navíc naučil některé věci ignorovat. Dokud to slouží, tak to slouží… Ale v tu chvíli jsme postřehli, že není jen zešedlá, nýbrž naspodu i potrhaná. Občas se tam kočce asi zasekly drápky. Jenže záclona je dlouhá a její kus ležel zmuchlaný na parapetu, takže to nebylo tolik vidět.

Myslím, že za rozškubaný majetek mohlo její stáří stejně tak jako tátův přístup. Poradit si nenechal. U mě doma si vždycky našla jedno místo a zbytek nechala být. Ale u táty se pustila třeba i do čalounění křesla s šedým přehozem. A ne – škrabadla by nepomohla, ona je nesnášela. Až na jedno, které rozcupovala jako rotvajler za jeden jediný den. A že bylo pěkně drahé. To radši ať se pustí do kusu koberce v ložnici, říkala jsem si, když jsem ji měla ještě u sebe. Na drápky byla zvyklá celý život a byly jsme sehrané, takže… Až u táty to začalo být složitější. Jenže mi to vlastně teď nevadí. Aspoň mám vymyšlené dárky k Vánocům – vyměnit to všechno, co zlikvidovala.

Na to staré křeslo s šedým přehozem budu ale vždycky s láskou vzpomínat. Nejen proto, že jsem v něm sedávala víkend co víkend, hrála hry na počítači a psala tam svou první (nepublikovanou) knihu, ale bylo to také místo, kde jsme spolu s kočkou sedávali vedle sebe, zatímco jsem si česala vlasy a potom její kožíšek. Kde se mi schovávala za nohy, když jsem měla přes sebe hozenou peřinu. Nebo kde se mi tulila k boku zatímco jsem obědvala.

I moje nová postel, která se u táty objevila teprve loni v létě, už na sobě nese kočičí stopy. A teď zrovna nemyslím tu hromadu chlupů, které prostě nejdou vyluxovat. Ale bylo to právě tam ten poslední společný večer, kde mi ležela opřená o chodidla. Pak změnila polohu a přelezla mi na břicho. Drbala jsem ji pod krkem a hladila po hlavičce, zatímco na mě koukala vodnatýma očima a já věděla, že už tady moc dlouho nebude. Přišla se rozloučit.

Tenhle článek, jehož délkou jsem si nebyla vůbec jistá, není smutný doklad mé deprese. Je to snaha o poslední uctěni památky. Snaha o přidání ještě pár střípků z jejího života, který se tu i online kdysi začal psát. O jeho uzavření. Pokud vám to přijde málo, můžete se podívat na dřívější texty a zavzpomínat podrobněji. Dát sbohem spolu se mnou jedné velké kočičí dámě. Té, která milovala život a byla strašně statečná, takže nikdy nedala najevo, že ji něco bolí nebo trápí. Ale teď už je jí dobře.