Co se Sacharin honí hlavou

V poslední době do mojí blízkosti zavítala smrt a někoho mi vzala, a to rovnou dvakrát. Asi si říkáte, že tu svou článkovou pauzu začínám pěkně depresivně. Ale tak to není. Ano, bolí to, obzvlášť, když je to skonání mladého člověka (v závislosti na posuzujícím ovšem, v patnácti vám cokoli nad třicet přijde staré). Ale o tom psát dneska nechci. Jen mě to přivedlo k zamyšlení…

Už jste si někdy pokládali otázku, co nastane po životě? Já se přiznám, že nejednou. Někteří si myslí, že nic. Že jediné, co je, je teď a pak už prázdno. Bezesný věčný spánek, o kterém ani nebudeme vědět. Budu upřímná, takhle představa je pro mě hrozně těžko stravitelná. Jsem člověk, který potřebuje věřit, že jen tak nezmizí. Může vám to přijít hloupé a zbabělé, ale, prosím, berte to tak.

Vymyslela jsem si tedy vlastní způsob, jak by se mi líbilo, aby to po smrti vypadalo. Tak když už navěky spát… proč beze snu? Co kdybyste se probudili do snu, tak živého, že byste ani nepoznali, že spíte? Do světa, kde by se vám splnila všechna přání? Do vlastního ráje? Bez ohledu na to, že vaše tělesná schránka by se pomalu obracela v prach, vaše vědomí by jen tak plulo vesmírem a snilo… Na motivy této teorie jsem napsala povídku s názvem Tu noc, co pršelo. Jestli je někomu z vás povědomá, tak proto, že na jednom ze starých blogů už jste ji měli možnost číst. Sem ji přidám co nejdřív, tak ji nemusíte hledat, jen vyčkat (pozn.: odkaz již funkční). Doplním snad jen, že teď už máte jistotu, co vlastně byla ta zvláštní dějová linka zač, pokud se někomu povedlo vyložit si ji jinak. (Což je čtenářovo právo samozřejmě.)

Já bych v tom snu chtěla být obklopená všemi lidmi, co mám ráda. I těmi, se kterými nás v reálu rozdělil život, nebo už nejsou mezi námi. Chtěla bych tam sedm koček (sedmička je jedno z mých milovaných čísel a to nejnižší. Haha.) A taky mít kupu dětí, vnoučat a pravnoučat… Chápu, že v době problému přelidnění je to poněkud sobecké přání, ale já už odmalička toužila po velké rodině. Klidně i čtyři, šest dětí… a víc. Líbí se mi myšlenka, jak si spolu užívají dětství, učí se vycházet spolu a v dospělosti se mají pořád na koho spolehnout, až já tu nebudu. Doznávám, že ke svým sourozencům mám extra silné citové pouto. A přesně to bych chtěla naučit i své děti. Ačkoli ano, záměr se mnohdy nerovná realitě. Proto zatím děti nemám žádné a kočku jenom jednu. Ona ta moje je sobecká usurpátorka paničky. A i kdyby nebyla, tak jich nikdy nebudu mít sedm – dvě, tři stačí. A děti? Myslím, že budu ráda, když z biologického hlediska stihnu jedno včas, když ten správný chlap chybí. Ale to už je život, přátelé. Nebudu kvůli tomu brečet, nebojte. A ochránci planety Země si aspoň mohou oddychnout, že ji nezatížím svým rodinným fotbalovým týmem. Haha.

Ale teď se pojďme bát. Když už jsme si probrali to nejhezčí, je čas na opačný pól. Jak byste rozhodně nechtěli, aby to vypadalo? Já to vím naprosto přesně. Ale tentokrát díky tomu, že se mi zdál přímo odporný sen. Na noční můry já jsem expert, ale to si povíme jindy.

Představte si, že se ze shora díváte na spícího člověka. Pak si uvědomíte, že ten spící člověk jste vy. A že se na sebe díváte, jako když duše vystoupí z těla. Akorát vy nemáte tělo. Jste tak nějak rozptýlení ve vzduchu (vaše vědomí) a díváte se na sebe. A najednou čas zrychlí a vy sledujete, jak chladnete, tlíte (ano, lezou z vás červi tak), až z vás nakonec zůstane jen kostra. Modlíte se, ať to tady skončí, ale ono ne. A vy nemáte nohy, nemáte tušení, jak pohnout a dívat jinam, jestli to vůbec jde. Tudíž se díváte, jak se kostra rozpadá v prach. A i ten nakonec zmizí. Vidíte sami sebe úplně se vypařit, jenže to nejhorší má teprve přijít… Jako by vaše schopnost vidět byla svázána s onou tělesnou schránkou. A ta je pryč. Takže váš svět udělá pápá a všechno pomalu zčerná. Zůstane jen temnota a vaše nehmotná mysl. Neexistuje vpravo, vlevo, dole, nahoře… nic. Jen tma. Voláte někoho, kohokoli, ale nikdo vám neodpovídá. Křičíte. Není to k ničemu. Jste sami. V nicotě? Ano, takhle podle mě vypadá nic. Troufáte si takhle prožít věčnost? Nehmotní o samotě ve tmě jen se svými myšlenkami? Ano znám terapii tmou, ale ta netrvá tak dlouho!

I teď, když o tom píšu, z toho mám husí kůži. Nemám problém sama se sebou. Jsem přemýšlivý typ, moje myšlenky a hlava mi nevadí. Ale ta nehmotnost, tma, samota… a napořád? Ne, děkuji. To by bylo šílené peklo.

A ano, myslím, že jsem právě, ač nevědomě, popsala, jak by bylo mohlo vypadat nebe a peklo, pokud bych ho vymýšlela já. Chcete-li to nábožensky. Domnívám se, že hrát karty s andělíčky na nebesích je sice fajn, ale koho by nepotěšil sen o jeho vlastních splněných přáních? A smažit se v pekelném ohni jistě bolí, ale své noční můry se bojím víc. A jak to máte vy?  Co si o myslíte? Věříte na život po tom?

Ale ať je to, jak chce, nezměníme to. Tak si pojďme užít život, dokud to jde. Protože i nám jednou ta svíčka dohoří. A já chci vědět, že to stálo za to. Než mě nějaký trpaslík s červenou čepičkou doprovodí do pohádkového lesa… (No, nekoukejte tak vyjeveně, copak vy víte, co je po smrti? Takže možný je všechno!)