Co se Sacharin honí hlavou

Asi si vzpomenete na to, že jsem před časem psala článek o tom, jak každý den dělám něco poprvé. Pořád to platí mimochodem. Jen s tou modulací, že když to nějaký den prostě nedám (zrovna tenhle týden mi nebylo teď dva, nebo tři dny dobře) nic se neděje. Prostě si v poklidu dám nějaký následující den ty poprvé dvě. Ono se to často děje samo. Každopádně tehdy jsem psala, že důvodem, proč jsem se do toho pustila, byl jakýsi splín, že mi život utíká mezi prsty. Že mě nebavilo jenom platit složenky a chodit z práce do práce. A nelhala jsem. Jenom si taky moc dobře uvědomuji, že to nebyl jediný důvod. A dnes bych vám ráda povyprávěla o tom druhém.

Před pár lety nám nečekaně a nevídaně rychle umřel člen rodiny na rakovinu. Mladý člověk. Muž, u něhož jsem až po pohřbu pochopila, jak strašně moc ho lidi milovali. Smuteční síň byla narvaná. I já ho zbožňovala. Nazvěte to klinicky jak chcete, ale začala jsem bojovat s myšlenkou, proč takový člověk musel umřít. Proč on, když ho tolik lidí mělo rádo? A proč jsem tu já zůstala? Ačkoliv si rozhodně nepřipadám jako člověk bez přátel, narvaná smuteční síň kvůli mě rozhodně nebude. Přišlo mi nefér, že takový člověk musel zemřít, zatímco já a mnozí jiní zůstáváme tady. A obrací se mi žaludek při představě, že bych tu šanci promrhala tím, že z toho života nic nebudu mít. Co je to za život, když se ho nesnažíte prožít? Mám zatím šanci, o kterou on přišel. Nechci ji promrhat. Kdo ví, kdy dohoří můj knot. Chci mít na smrtelné posteli na co vzpomínat. Vždycky jsem chtěla, ale teď je to jaksi silnější. Chci umřít svědomím, že jsem nežila nadarmo. Že jsem něco zažila. Že jsem něco viděla. Že jsem něco ochutnala. Že jsem někomu pomohla. Že jsem něco změnila.

Psát články jsem začala kvůli sobě. Byla jsem mladá, chtěla jsem kousek místa na internetu, který by odrážel mou mysl a mou identitu. Fakticky jsem nepočítala s tím, že by to někdo četl. Ale oni se lidi našli. Není jich moc, ale to nevadí. Pořád se snažím připomínat si, že píšu kvůli sobě. Že nezáleží na tom, kolik lidí to čte. Ale nedokážu už oddělit ten pocit, že když to někdo čte, když mi někdo řekne - piš dál, (děkuju) - když někdo řekne, že to není zbytečný, že mu to něco dalo, strašně to potěší. Protože až jednou nadejde ta moje poslední chvilka, tak i tahle pisatelská stopa, která možná někomu něco dala, nebo ho aspoň bavila, bude něco, na co budu pyšná a budu na to s láskou vzpomínat. I tohle je způsob, jak prožít život smysluplně.

Každý film, který si pustím rozšiřuje moje znalosti. Každé jídlo, které ochutnám mě svým způsobem obohacuje. Každé poprvé dělá můj život plnější. Smysluplnější. Ale ne v tom smyslu, že by bez toho byl bezcenný. Každé poprvé ho ale dělá jaksi hutnějším. Nepromarněným. Vytváří cenné vzpomínky a důkaz, že jsem SKUTEČNĚ žila. Ať už to, co dělám, zanechá stopu ve vnějším světě, nebo v mém srdci. Ideálně od všeho trochu. Snažím se vyjádřit něco, co se těžko vyjadřije slovy. Ale snad chápete, jak to myslím…

Není to jen o mém příbuzném. Vzpomeňte si na Paula Walkera nebo Heatha Ledgera. Oba měli talent, život před sebou. A Paul se rozhodně snažil dělat svět lepší. Rozhlédněte se kolem sebe, určitě znáte někoho, kdo ještě neměl umřít. Kdo si to nezasloužil. Ale místo nich žijete vy. A já bych se před nimi styděla, kdybych to, co jim bylo odepřeno, prostě jen tak přežila ze dne na den.

Vím, že každý máme jiné povinnosti a jiné množství volného času. Jiné finanční zázemí. Ale to nevadí. Ukradněte si i malé drobnosti a udělejte svůj den lepší. Abychom to, že tu jsme, využili co nejvíc! Někomu ta šance byla odepřená, vy ji ještě máte. Najděte si dvě minuty, abyste život prožili co nejvíc naplno. Abyste měli na co vzpomínat. Nepromarněte život, dokud máte čas.

Děkuji za tuhle lekci. Slibuji ti, J. že svůj život budu žít, co nejvíc to půjde. PS: Už je to dlouho, ale pořád nám chybíš.