Co se Sacharin honí hlavou

Poslední dobou jsme spoustu času věnovali Turecku. Tak jsem se rozhodla sérii na chvíli přerušit a místo do Antalye vás vzít do rakouského Salzburgu.

V tomhle městě jsme strávili víkend a musím říct, že se mi tam hrozně líbilo. Měli jsme hotel hned u vlakového nádraží (tady), což byla výhoda. Všichni v hotelu byli hrozně milí a starostliví. Ale teda ty pokoje! Takhle: na přespání je to akorát - cenově dostupné, žádný luxus, ale funkční a čisté. Ovšem černý nábytek a tmavě zelené stěny na mě působily strašlivě tísnivě a nepříjemně. Což vedlo k tomu, že jsem byla hrozně ráda, že jsme měli většinu programu venku, protože tohle rozhodně není pokoj, kde bych chtěla trávit víc času, než je nutné. Na druhou stranu, jak říkám, na přespání to vyhovuje a zaměstnanci byli příjemní. Takže pokud hledáte pouze místo, kde složit hlavu, (nikoli, kde budete trávit čas) rozhodně doporučuji.

Jako první jsme ještě ten večer po příjezdu navštívili zámek Mirabell a jeho zahrady. Obojí je na seznamu UNESCO. A můžu říct, že jsem si horší začátek nemohla vybrat. Mirabell zahrady vypadají krásně za světla. Jenže my přijeli odpoledne, byl leden a už tma. Vyrazili jsme tam, protože oficiálně (podle informací v mapách) mají zahrady otevřeno do devíti večer. Tak nějak čekáte, že s ohledem na tuto skutečnost to bude osvětlené krásné prostředí s trochu jinou atmosférou než ve dne. Nicméně vás zklamu. Přestože mají celoročně dlouhou otevírací dobu (na Googlu i na ostatních mapách), ve tmě je tam tma jako v pytli. Skoro nic nevidíte, i když někde je to o malinko lepší, někde horší. Ale ve výsledku je vám příšerná zima a za to dostanete potemnělou zahradu, kde si na každou fontánu nebo sošku musíte svítit baterkou či bleskem foťáku. Vážně to vůbec nebylo příjemné. A v místech, kde to bylo hodně tmavé, to na mě působilo až děsivě i přesto, že nás tam byla celá skupina. Nemohla jsem si pomoct. Takže pokud nestojíte o hororový zážitek a téměř nulovou estetickou hodnotu do Mirabell zahrad i zámku jdete rozhodně za světla…

Je pravda, že na jiných stránkách píšou, že otevírací doba je do setmění + uzavírky v zimě, my se tam ale bez problému dostali, pár lidí i potkali a zavřeně to rozhodně nevypadalo. Jinak toto prostředí můžete znát z filmu “Za zvuků hudby”. V zahradách vás čekají ornamentální záhony, sošky, Pegasova fontána, trpasličí zahrada (ta ale nikoli v zimě), růžová zahrada, oranžérie, živé divadlo (opět ne v zimě) a spoustu dalšího…

Druhý den se naše skupina musela rozdělit, protože větší část hrozně toužila podívat se na hrad Hohensalzburg. Já s mým električákem bych ale lanovku těžko zvládla. A ona navíc byla stejně mimo provoz. Popravdě však musím přiznat, že jsem nebyla zklamaná. Protože já své výlety plánuji hodně podle pocitu. To, že mám ráda všechno možné, neznamená, že na to mám náladu vždycky. A přestože hrady patří mezi mé oblíbence, tentokrát jsem toužila po něčem jiném. A dostala jsem to. Ale i tak jsem si výhled na pevnost několikrát užila ve městě.

Jako první vám musím maximálně doporučit Vánoční muzeum na Mozartově náměstí, kde v zimním období najdete instalované i kluziště. Opravdu vás obklopí taková slavnostní atmosféra. Prohlédnete si všemožné čerty a Mikuláše od menších, větších, roztomilých až po ty strašidelné. Můžete tam najít i ozdoby na strom z válečného období, nebo třeba vánoční stromeček obklopený zrcadly – jedno z nejkrásnějších míst. Nakouknete do historického vánočního obýváku, a vyfotíte se u ohňostroje… Celé je to takové velmi sváteční, historické a zároveň okouzlující. Abyste si to užili, vůbec nemusíte rozumět německy.

A je úplně v pořádku, jestli na vás ta okolní atmosféra zapůsobí natolik, že dostanete chuť na sladké (jako já). Však cukroví k tomu období patří. A oni s tím počítají, protože ve stejné budově (akorát ve druhém křídle) je cukrárna. Cukroví mají velmi dobré, jenom nejsou moc připraveni na alergie, tak varuji předem. Jakmile trpíte nějakou intolerancí, raději vám budou říkat, že vhodného pro vás není nic - kvůli možným velmi silným alergickým reakcím, kde stačí, aby zákusek ležel vedle alergenu. Takže musíte vy sami sobě zodpovědně odpovědět na otázku, jak silnou alergii máte a jestli jste si jistí, že v tomhle jahodovém dortíku oříšky fakt nebudou. Jinak jděte jinam. (Poznámka: vážně tam nebyly.)

Teď se posuneme dál. Kdybych v Salzburgu žila a měla děti, stoprocentně s nimi chodím do Muzea hraček. Název mate - ve skutečnosti je to spíš hernička. První patro je hodně věnované knížkám. Najdete tam lavičky a prolézačky ve tvaru knížek, malé knihovničky plné dětských příběhů. A kolem pár vitrínek například s včelku Májou a další mi zajímavými postavičkami.

Druhé patro je věnované Legu a všemožným skládačkám. Najdete tu spoustu míst, kde si děti mohou stavět nebo se někde schovávat. A ve vitrínkách jsou tentokrát různé výtvory ze stavebnic. Nejvíc mě zaujal velký hrad. Strávili jsme tam pár minut bosí, prohlíželi si exponáty a snažili se nesrazit kupu dětí, které se tudy proháněly. Stropy jsou nižší, ale to dětem vadit nebude a rodiče se s tím smíří.

Mimochodem první a druhé patro jsou propojené skluzavkou. To si fakt zkuste! Já nemohla, ale vám to budu přát, vypadá úžasně. Navíc kus zdi muzea vypadá jako skála, protože budova je zasazena (částečně) do skalní stěny Mönchsberg… Přijde mi úžasné, že ještě někde existují místa, která se snaží děti motivovat jinak než pomocí tabletu nebo telefonu. A děti tam byly šťastné. Pobíhaly, smály se a užívaly si to.

A jestli chcete opravdu nádherný výhled na noční Salzburg, dojděte na most lásky Makartsteg. Jako všude jinde – je tam mnoho visacích zámků. Ale hlavně ten výhled na řeku Salzach a světla města je neuvěřitelně krásný. Když jsem tam stála pár hodin potom, co jsme navštívili to kouzelné vánoční muzeum, připadalo mi, že ve spojení těchto dvou věcí už den nemůže být hezčí.

Potom jsme se pomalu courali městem a nakonec si dali typický schnitzel. Místo bramborového salátu (který má být jiný než ten český) mi ho kvůli mojí chybě přinesli se salátem zeleninovým, ale i tak byl neskutečně výborný. Já prostě miluju kuřecí řízek. A když je křupavý a čerstvý, všechno ostatní je mi fuk. Důležité bylo, že nám k tomu dali citrón.

Jen pozor na to, že spousta lidí v Salzburgu neumí anglicky. Podobně jako se to říká o Francouzích, i Rakušané jsou vůči angličtině dost odolní. Ale mě osobně to nevadí. Vlastně mám ráda, když si někdo chrání vlastní jazyk. Jenom je ta domluva potom náročnější (a zábavnější).

Do tohohle města bych se někdy chtěla vrátit, vůbec víc procestovat Rakousko. Mimochodem lidé ze Salzburgu mi říkali, že Vídeň (o které a o jejím počasí jsem se zmínila tady) je známá tím, že v zimě je tam extrémní chlad oproti ostatními městům.

Ale uvidíme, kam mě mé finanční možnosti a osud zavanou příště. Však já vám o tom všechno napíšu.