Co se Sacharin honí hlavou

Jelikož je venku studeno a ne zrovna hezky, řekla jsem si, že to je ten správný moment zavzpomínat na lepší časy. Konkrétně na jeden z nejteplejších víkendů, co si letos pamatuji. Na moji cestu do Poděbrad. Strávila jsem tam dva dny a jednu jedinou noc, ale zážitků a poznatků mám habaděj.

Jela jsem samozřejmě vlakem - jak jinak - a první, co mě překvapilo, bylo, jaká ošklivá lokálka mě dovezla až na místo. Tak rozkodrcaný a posprejovaný vlak jsem dlouho neviděla. A rozhodně nepočítáte s tím, že něčím takovým pojedete, když míříte do lázeňského města. Trochu mě to vyvedlo z míry.

Jinak byla cesta ovšem bez problémů. V pohodě jsem vystoupila ven a ocitla se na začátku kolonády. Ta totiž spojuje nádraží až s Jiřího náměstím. Mezitím je spoustu hotelů, restaurací a památek. Ke všemu se dostanete přímou cestou rovnou za nosem. Mám problémy s prostorovou orientací, to už asi víte, ale orientovat se v Poděbradech bylo neuvěřitelně snadné i pro mě.

Hned u zmíněného nádraží narazíte na jeden z mnoha poděbradských pramenů - Trnkův pramen. Já vám ho doporučuju ze všech mnou ochutnaných nejvíc. Protože je vyvážený a snesitelně železito-sirnatý. Ale záleží na vaší chuti. Naproti tomu Eliščin pramen dál po kolonádě je hodně cítit a chutnat po síře. Když říkám hodně, myslím opravdu moc. A málokomu z degustujících chutná. Ale ano, objevila jsem tam místní, kteří si ten pramen s oblibou stále čepují s tím, že už jako malí si ho nosili do školy v lahvích, že jsou na něj zvyklí… Do třetice jsem se nachomýtla k pramenu, který dostal název pramen Boček. Ten je zase pro změnu výrazně železitý. Ale nenechte se zmást - síra i železo je cítit ve všech pramenech. Jde o to s jakou intenzitou.

Moje první cesta samozřejmě vedla k ubytování, protože jsem si potřebovala odložit kufr. A teď se trošku odbočkou vrátím k článku o tom, jak si vozíčkář hledá hotel. … Před cestou mi booking.com ukazoval, že v Poděbradech je pouze jeden bezbariérový hotel. (Spoiler: není to pravda.) Hned mě to zarazilo, protože je to přece probůh lázeňské město zvyklé na vlnu turistů. Na druhou stranu jsem si řekla, že mi alespoň odpadá povinnost porovnávání. Ubytování mi tedy musí klapnout. Problém byl, že hotel na sebe nikde neměl kontakt. A já potřebovala znát věci a podrobnosti, které jsem rozhodně nechtěla řešit veřejně přes booking.com. V posledním zoufalém pokusu jsem si uvědomila, že onen hotel podle všeho patří do uskupení s jinými ubytovacími zařízeními. Vytočila jsem tedy nejbližší takový hotel s tím, že jim vysvětlím, kam se potřebuji dovolat. A ono to vyšlo! Dostala jsem číslo na manažerku. Domluva byla až nečekaně rychlá a velmi vstřícná.

A pak přišla realita. Hned u vchodu do hotelu byl nájezd takový prapodivně hrbolatý. Nechtěla jsem svůj výlet začít tím, že skončím na zádech na ulici, takže jsem si do hotelu zavolala o pomoc. Jenže po překonání téhle překážky sranda neskončila. Přesně tady totiž byla uvnitř ona nájezdová rampa, která vedla až k recepci. A byla tak prudká, že abych na ni vůbec mohla najet, musela jsem vozík zaklonit tak, abych nedrhla podnožkami a podvozkem o podlahu. A i sami zaměstnanci komentovali naprosto užasle, že je prudší, než se jim zdálo… Tudíž bylo jasné, že mi personál bude muset při odchodu a příchodu pomáhat, abych náhodou neskončila na zemi. Musím ale podotknout, že jim to ovšem vůbec nevadilo (nebo to aspoň nedali znát) a zhostili se toho úkolu perfektně. Pokoj byl navíc světlý, moc pěkný a prostorný s velkou postelí. Takže jinak nemůžu, než doporučit – tady.

Jen jsem si odložila cestovní zavazadlo, vyrazila na oběd, kam mě dokonce osobně doprovodila manažerka hotelu. Tímto děkuji a posílám pozdrav. V blízké restauraci Café Oliver jsem si objednala pečená játra s jablky a těšila se, jak si pochutnám. Personál byl skvělý, venkovní zahrádka také. Jenomže moje fobie z bodového hmyzu jen tak nezmizí, abych si mohla užít den. Takže když se kolem mě začaly motat přemnožené vosy a jedna se mi dokonce utopila v džusu, okamžitě jsem už neměla hlad. Nekecám. Já jim tam celou porci prostě nechala, omluvila se, zaplatila a okamžitě téměř utekla. Nedokázala jsem tam sedět už ani minutu a opravdu mě přešla chuť k jídlu. Zabalit to navíc nemělo smysl, věděla jsem, že budu venku až do večera. Takže takhle neslavně a bleskově skončilo moje první jídlo v Poděbradech. Ale nebojte, hlady jsem tam netrpěla.

Místo toho jsem vyrazila obdivovat kolonádu. Protože je na co se dívat. Najdete tu například bronzovou plastiku sochaře Jakuba Obrovského z roku 1929 s názvem Ztracený ráj (další názvy Vyhnání z Edenu, Vyhnání z ráje). A jak už název napovídá, zobrazuje Evu a Adama. Další z mnoha je třeba keramická plastika Tři srdce Milana Exnera.

Hodně slavný je i Poděbradský trpaslík. Stojí v lázeňském parku od roku 1938. Původně jako součást poděbradských květinových hodin. Zajímavostí je, že ho coby buržoazní kýč odstranili v roce 1960. Následně ho ale roku 1997 vrátili zpátky. V současné době je bohužel oplocený. A jelikož se jedná o nízkou litinovou sochu, musíte být opravdu blízko, abyste ho z vozíku viděli. Jenže cesta k němu vede dost hrbolatá. Takže, ačkoli jsem stála přímo u něj, vykašlala jsem se na to. Spoustu pěkných fotek najdete i online. Místo něho jsem si vyfotila nádhernou vrbu, která stojí poblíž. Vám ho ale doporučuji vidět na vlastní oči. Mimochodem nechci vás zahltit historií, ale příběh toho trpaslíka mě zaujal – tady.

A teď k těm samotným poděbradských květinovým hodinám. Trpaslík už u nich dnes nestojí, ale to jim neubírá na kráse. Jsou vytvořené jak jinak než z květin. A fungují. Jak mi navíc bylo řečeno (a online si to po troše pátrání ověříte na fotkách), v každém ročním období kvetou jinak. Ukazují nejen čas, ale i květinově vytvořené aktuální datum, o jehož správnost se každý den brzy ráno stará zahradník. Tuhle výraznou dominantu města si fotí tolik lidí, že občas musíte chvíli počkat, než se to vyprázdní kolem natolik, abyste měli čistý záběr. Jsou ohromné a bavilo, fascinovalo mě se na ně dívat.

Největším překvapením téhle cesty pro mě ovšem nejspíš byla galerie GALK. Zrovna tam probíhala výstava s názvem Tři Lamři představující tvorbu tří významných českých výtvarníků: Aleše Lamra (1943-2024) a jeho synů Hanuše (1976) a Jana (1983). Naprosto mě to dostalo. Obzvláště mě pak oslovilo malířské umění Jana Lamra. Pro vás bude ovšem pravděpodobně důležitější informace, že brož vytvořená Hanušem Lamrem (uznávaný šperkař) zdobila při vyhlášení výsledků prezidentských voleb naši současnou první dámu Evu Pavlovou… Je to prodejní galerie, takže si tam samozřejmě můžete koupit i suvenýr. Ale počítejte s tím, že se vám to trošku prodraží. Jediné, co mě malinko mrzí je, že už jsem se do Poděbrad nestačila znovu vrátit na komentovanou prohlídku s autorem. Protože se mi výstava opravdu moc líbila a ráda bych u toho byla.

Pokud ale moc nejste na umění v galeriích můžete se alespoň pokochat bustou Bedřicha Smetany, která stojí hned vedle a vytvořil ji Josef Wagner. Nebo si dojít na jídlo do restaurace O MASE v areálu Hotel & Spa Chariclea. Vaří tam skvěle, obsluha je příjemná. Jenom ty krevety dělají moc al dente oproti tomu, na co jsem zvyklá. Ale to je otázka chuťových preferencí, takže s tím nemohli moc dělat.

Posuňme se teď ale konečně na Jiřího náměstí k nepřehlédnutelnému monumentu - pomníku Krále Jiřího z Poděbrad. Stojí ve městě od roku 1896, ačkoli dokončená byla o pět let dříve. A s účinností od 1. 7. 2024 se stala národní kulturní památkou. Zachycuje Jiřího z Poděbrad v okamžiku, kdy po bitvě u Vilémova podává na usmířenou ruku Matyáši Korvínovi. Socha má šestimetrový pískovcový podstavec. Další informace a fotky – tady.

A hned v blízkosti této dominanty najdete i poděbradský morový sloup z roku 1765 vytvořený z pískovce v rokokovém stylu. Zdobí ho socha Neposkvrněné Panny Marie a čtyři sochy světců na podstavci kolem sloupu.

Já vám ale na náměstí rozhodně doporučuji utratit peníze za vstupné do Film Legends muzea. Najdete tam totiž menší či větší podoby všech možných televizních hrdinů od Harryho Pottera, Pána prstenů, Deadpoola přes všechny možné Disney princezny i jiné postavičky až po ikony amerických akčňáků jako je Rambo nebo Terminátor. Objevíte tu také hororovou sekci, v níž se nachází například postava ze série Saw, Vymítání ďábla nebo Annabelle. Takže je na co se dívat. Každý exponát má rovněž vlastní popisek se zajímavostmi. A aby toho nebylo málo, na vstupenku dostanete razítko se slevou na vstup do dalších poboček. Tohle muzeum totiž najdete nejen v Poděbradech, ale i v Praze, Českém Krumlově, Kroměříži a Kutné Hoře. Návštěvu tohoto konkrétního muzea jsem se rozhodla zrealizovat i proto, že jedině v Poděbradech je zatím plně bezbariérové. V Praze a Krumlově pouze částečně. Zbytek není, pokud jsem to pochopila správně. To jsem si nemohla nechat ujít!

V muzeu si můžete i zablbnout, protože k zapůjčení mají například moudrý klobouk, co vás zařadí do koleje v Bradavicích. Nebo světelný meč z Hvězdných válek. Obojí jsem si vyzkoušela. Jen u toho světelného meče, jsem byla trošku nervózní… Přede mnou se z něj radoval asi pětiletý kluk. Ale mně už dávno není pět. Jenže… To je fuk! A součástí muzea je samozřejmě i obchod s všemožnými suvenýry.

Další skvělý zážitek vás čeká hned vedle (skoro) v Lego muzeu - bezbariérové komplet, až na jednu jedinou sekci. Šla jsem tam vlastně s minimem očekávání a objevila něco, co mi vyrazilo dech. Stavebnici Lego i Merkur jsme doma měli, ale stejně mě zaskočilo, že se dá z lega postavit jedno z mých oblíbených rychlých aut Ferrari Spider. Na to byla má fantazie krátká. Nebo je libo Velká čínská zeď či jiné světové památky? Navíc ani tady nesmí chybět expozice věnovaná Star Wars a Harry Potterovi. Ale najdete tu taktéž všemožné dopravní prostředky, lego benzínku nebo třeba polární expedici. Bylo to opravdu zajímavé. Fantazii se meze nekladly… Ale až obchod se suvenýry tohoto muzea mě dorazil. Co takhle si z lega složit moudrý klobouk, nebo třeba patronovo zaklínadlo? A naprosto mě uchvátily lego květiny. Luční kvítí, nebo růže… obojí na fotce na obalu vypadalo naprosto božsky… Jediná nevýhoda jejich obchodu je, že platit kartou můžete až od tisícovky. Takže pokud u sebe nemáte dostatek hotovosti, musíte buď svoje suvenýry vrátit, nebo ještě něco přikoupit, abyste to mohli zaplatit bezhotovostně.

Samozřejmě nemůžu vynechat ani poděbradský zámek, jež byl původně vodním hradem z roku 1108. Dnešní podobu má zámek z barokních přestaveb z 18. století. Bohužel je vnitřek celý bariérový, takže jsem si mohla projít jenom jeho venkovní část. Ale pokud jste skromní, tak vám i to stačí. Dýchne na vás zvláštní těžkou atmosférou, kterou jsem do té doby nikde nezažila. Působí mohutně, ale studeně. Žádná pohádková atmosféra Světlé nebo Pardubic. Tudíž mě ani nepřekvapilo, že jedna z věží zámku (Věž Hláska) kdysi sloužila jako vězení. Přes moje nepříjemné pocity však zámek v současnosti funguje velmi pozitivně. Sídlí tu muzeum zaměřené na Jiřího z Poděbrad i Ústav jazykové a odborné přípravy zahraničních studentů Karlovy univerzity. Naleznete zde také kino – kupodivu to jediné bezbariérové je.

I když… V areálu zámku najdete i kavárnu HeArt Café. Je to příjemné místo, kde si můžete v klidu dát něco dobrého k jídlu i k pití. Doporučuji třeba poděbradskou samičku. Což je bylinný likér, z mnoha a mnoha bylin – 42 -, který mi chutí neustále připomínal hašlerky. Je silný a i přes dříve zmíněné chuťově těžko zařaditelný. Jeho příběh ve městě začíná s koncem 19. století, kdy se kníže Filip Arnošt Hohenlohe z Schillingsfürstu přestěhoval na poděbradský zámek a z rodného Bavorska si přivezl i recepturu jedinečného bylinného likéru… Zpět ale ke kavárně. Ta pořádá pravidelné kulturní akce jako koncerty či autorská čtení. Navíc si odsud můžete odnést i suvenýr v podobě ručně dělaných šperků.

Poslední věc, u níž se v souvislosti se zámkem zastavím, je rozárium v jeho areálu. V Poděbradech se totiž konají takzvané „Poděbradské dny poezie“, jejichž vyvrcholením je udělování křišťálové růže někomu z uznávaných umělců. Letos to byla například Zlata Adamovská. Ocenění si pak skutečnou růži zasadí do rozária, kde zůstane i s popiskem. A jestli máte rádi uměleckou sféru – já jo – tady na vás dýchne závan úcty k těm velkým jménům. Takový český chodník slávy.

No, a na konec jedno varování. Pokud jste stejně jako moje kamarádka spíše na ty přírodní památky, možná by vás napadlo chtít si omrknout poděbradské jezero. Ani já proti jeho návštěvě nic nenamítala. Štreka je to ovšem dlouhá a mimo kolonádu. Takže vás čeká trochu bariérová cesta. A když tam konečně dojdete, zaútočí na vás hromada komárů. Byli jsme tam doslova pár vteřin a já byla poštípaná snad úplně všude. Jenže těch pár štípanců bylo taky všechno, co jsem si z celé té cesty odnesla. Protože z úctyhodného jezera město učinilo veřejné koupaliště. To bylo doslova narvané k prasknutí, takže jsme se otočili na patě a vydali se zpátky. Ale pozor, jestli jste trošku odvážnější, tak naproti veřejnému koupališti existuje poděbradská nudistická pláž.

Co říct závěrem? Je to město, kde je pořád co objevovat. Tenhle zlomkový výčet, který jsem vám dala, rozhodně neobsahuje úplně všechno. Sama mám v plánu se do Poděbrad vrátit. Je to město, kde rozhodně neumřete hlady, jelikož je na každém rohu restaurace, ne-li dvě. Město, které je zvyklé na turisty. A kvůli nim plné suvenýrů. Město napěchované zážitky. Právem se říká, že je to jedno z míst, co by měl člověk za život aspoň jednou navštívit.

Fotky dostupné tady a tu.