Co se Sacharin honí hlavou

POKRAČOVÁNÍ POVÍDKY STÍN

PRVNÍ ČÁST - ZDE (PODOTÝKÁM, ŽE PROŠLA REVIZÍ, PROTOŽE SE UKÁZALO, ŽE SE MI PODAŘILO PŘED PUBLIKACÍ SOUBOR ZÁHADNĚ ULOŽIT DO DIVNÉHO FORMÁTU A SRBŠTINY - JAK TO NETUŠÍM -, TAKŽE SE TAM OBJEVILY CHYBY, ZMIZELY CELÉ VĚTY ATD. TEĎ UŽ JE TO SNAD V POŘÁDKU. DOUFÁM.)

ODSTAVCE DĚLÍM TUČNĚ.

...

Po náročném dni nechtěla nic jiného, než horký čaj v klidu domova. Už přede dveřmi však pochopila, že nic z toho se jen tak konat nebude. Křik byl slyšet až ven. S obavou vstoupila dovnitř.

„Co se to tu proboha děje?“ zeptala se bez otálení.

Paní Macháčková jí pochodovala vstříc. Svírala při tom dětský kufřík, o který se přetahovala s Adamem. Ten byl celý rudý a zdálo se, že plakal.

„Zbláznil se! Úplně zbláznil!“ Celé odpoledne si balí kufr, tečou mu u toho slzy a říká, že jede pryč s panem Stínem! Když jsem ty věci uklidila zase zpátky a ujišťovat ho, že nikam nemusí, začal se rozčilovat a balit ten kufr nanovo. Prý že musí!“

„Já ale odjet musím! On to říkal!“ vřískl Adam a zase se rozbrečel.

Bezradně se na něho dívala, vůbec netušila, co si počít.

„Poslyš, Adámku,“ zkusila to nakonec, „je jedno, co pán Stín říkal. Ty nikam nemusíš, ok?“

Přišla k němu a objala ho. Držel se jí pevně.

„Ale on říkal… Říkal, že když nepůjdu… Že ti ublíží.“

„Nemůže mi ublížit, je imaginární,“ vytáhla opět zatím svůj nejlepší argument. Vypadalo to, že spíš než imaginární kamarád to bude úhlavní nepřítel. Měla by vyhledat dětskou psycholožku? Hned zítra, umínila si.

Pak dodal něco, co ji zaskočilo a vyděsilo zároveň. „Martě ublížil.“

V místnosti se rázem ochladilo.

Převalovala se v posteli celou noc. Nedokázala si to pořádně srovnat v hlavě. Bylo to přece šílený. Ta ženská u svaté Patricie a Adamovo prohlášení o jeho imaginárním kamarádovi. Tahle teorie byla absurdní. Zakládala se na slovech psychicky nemocné ženy, kterou ke všemu vůbec neznala, a přebujelé fantazii traumatizovaného dítěte. Musela se úplně zbláznit. Ale mozek má tendenci doplňovat a hledat vzorce tam, kde nejsou. Musí tuhle příšernou teorii vyvrátit, aby ji mohla pustit z hlavy, a soustředit se na jiné věci. Logičtější věci. Adam ji teď potřebuje. Takže půjde, tuhle teorii ověří, vyškrtne ze seznamu a s čistou myslí půjde dál. Pak najde bráškovi psycholožku a sobě možná též…

Přesně takhle si do rána obhájila den volna, který si následně vzala v práci. Adama nechala doma (pro jistotu) a jen co zařídila hlídání skrz paní Macháčkovou, sama se vydala ke svaté Patricii. Potřebovala z někoho vymámit návštěvu u paní Hlaváčkové.

„Jenže to nejde. Máme přísný návštěvní řád. A vy nejste na jejím seznamu povolených osob,“ prohlásila blondýnka za přepážkou.

Petra to nevzdávala. „Ale no tak,“ usmála se na ni, „aspoň jednou. Včera jsme si moc fajn popovídaly, když jsem odcházela od sestry…“

Blondýnka zaváhala. „To je hezké. Já… možná bych mohla udělat výjimku… když to na mě nepovíte… Víte, ubohá paní Hlaváčková nemá rodinu. Nikdo sem za ní nechodí,“ povzdechla si. „a přitom… zrovna ona kolikrát působí tak normálně, víte? Zasloužila by si mít se s kým dát do řeči…“ Další povzdech. „No, tak běžte. Ale kdyby něco, prostě jste si pokoj, “

Paní Hlaváčková zrovna v křesle háčkovala, když Petra zaklepala a vešla dovnitř.

„Neruším?“ zeptala se opatrně. „Jen jsem se vás chtěla zeptat, jestli byste mi nevěnovala pár minut a…“ Zaváhala, ale nakonec dodala: „A nepověděla mi víc o tom, co jste říkala včera…“

Stařenka se usmála. „Já si říkala, kdy se tady objevíte. Jen pojďte dál, děvče. A nebojte se, já nejsem blázen."

Petra si pomyslela, jestli ženu napadlo, že přesně to by blázen tvrdil. Váhavě se vydala k ní a usedla do druhého křesla.

„Ehm… Takže… Co jste to říkala o tom vrahovi?"

Stařenka odložila jehlice. „Stínovrahovi, drahoušku. Jmenuje se Stínovrah. Chudák to děvče. Doufala jsem, že jeho práci už nikdy v životě neuvidím…“ odmlčela se a zavřela oči, jako by vzdorovala velice nepříjemné vzpomínce.

„Vy… Vy už jste se s ním někdy setkala?"

Paní Hlaváčková vypadala, že se nad dotazem snad i rozesměje. „Samozřejmě, drahoušku. Proto jsem přece taky tady. Musela jsem se před ním někde schovat. On… zabil celou moji rodinu…“

Petra se téměř neodvažovala nadechnout. Je snad Stínovrah jméno sériového vraha? „Když říkáte, zabil, myslíte...?“

Stařenka máchla rukou. „No, já vím, technicky vzato zabil jejich stíny, ale…“

„Jejich stíny? Promiňte, ale já vám vůbec nerozumím,“ hlesla dívka zmateně.

Její teorie byla pryč. Možná sem přeci jen neměla chodit… Všechno to znělo moc… abstraktně. Jako výplody nemocného člověka. Což vlastně taky byla. Málem se zvedala k odchodu, když paní Hlaváčková pronesla: „Ty se neomlouvej, drahoušku, asi ses s ním ještě nikdy nesetkala, viď? Pořád na to zapomínám…"

Odpovědi jí bylo jen záporné zavrtění hlavou.

„Tak poslouchej. Stínovrah je prastaré stvoření. Pochází z těch legend, na které se v průběhu lidské existence dávno zapomnělo. Víš, v lidské kultuře se leccos nedochovalo. Pak jsou tu naopak pověsti a legendy, které si někdo vymyslel. A všechno se to tak nějak smíchalo, že dnes už nedokážeme odlišit smyšlenku od pravdy… Ale Stínovrah je skutečný. A nebezpečný. Vraždí totiž lidské stíny."

Petra ji nedočkavě přerušila. Ať byla žena cvok, nebo ne… Chtěla vědět, kam tahle pohádka povede.

„Tak moment. I když budu na chvíli předstírat, že tomu věřím, jak by se mohlo zapomenout na něco, co vraždí stín? Když ho zabijete, neměl by… co já vím, zmizet? Toho by si lidi všimli, ne?“

Tentokrát to byla stařenka, kdo zavrtěl hlavou. „Když zabiješ člověka, zmizí snad jeho tělo samo od sebe? Problém je, že lidské oko těžko rozeznává mezi živým a mrtvým stínem, není tak dokonalé. Ale na lidech, na těch to poznáš…“

„Jak to myslíte?“

„Protože stín je naší součástí. Máme ho, ať jdeme kamkoliv. Ať už je zrovna vidět, nebo ne. Tudíž bez ohledu na to, co se říká, je to právě stín, co obsahuje velkou část toho, čemu říkáme duše. Takže, když zabiješ stín…“

„Zabiješ duši?“ dopověděla Petra nevěřícně.

Stařenka kývla. „Zabiješ jí dost na to, aby z toho lidé přišli o rozum. Jsou to taková muka, že většina z obětí pak raději spáchá sebevraždu. Můj otec… on… zastřelil se v garáži. A máma nejdřív otrávila prášky mě a brášku… Buď proto, že se bála, co s námi bude bez ní, nebo už jí to prostě nemyslelo. Bůhví, co se jí honilo hlavou… Ale naše duše byly v pořádku… Tahle bestie většinou dětem stín nebere, nechává ho dozrát. Ale ona nás i tak otrávila a pak… se sama oběsila v kuchyni… Jenže mě stihli zachránit, víš. Jako jedinou.“

Skoro to působilo, jako by slova vycházela z ženy proti její vůli. Jako by je v sobě potlačovala už tak dlouho, že je prostě potřebovala zase jednou někomu říct. V očích se jí leskly slzy.

„Takže on teď jde po mém bráškovi?" ujišťovala se dívka. „Ale on JE dítě!“

Znovu to vypadalo, že se paní Hlaváčková rozesměje. „Ale prosím tě… Jestli máš POCIT, že po něm jde, tak můžeš být v klidu. Kdyby po něm opravdu šel, už je dávno po něm. Ani by sis nestačila uvědomit, co se děje. Neměly bychom vůbec čas o tom debatovat, věř mi.“

„Ale on to říkal,“ prohlásila Petra zmateně, „říkal, že jestli s ním nepůjde, ublíží mi tak, jako ublížil Martě… A jestli má Martu na svědomí Stínovrah, tak to musí být on, kdo jde po mém bráškovi…“

V tu chvíli stařenka zbledla jako smrt. „Počkej, ty říkáš, že s ním má někam odejít?" zašeptala a chytila se za srdce.

„Na dovolenou, tak to říkal. Co to znamená?"

„To znamená, že musíš brášku okamžitě sebrat a musíte utéct,“ řekla, ale nadechla se k delšímu vysvětlení, „víš, jako všechno v životě ani Stínovrah není věčný. A kdysi - ten úplně první - prý dokonce býval člověk. Takže jakmile se jeho cyklus chýlí ke konci (a nikdo přesně neví, jestli to bude za padesát, tři sta, nebo třeba tisíc let), než se rozplyne do věčnosti, nebo co to vlastně dělá… Musí najít nástupce. Nového Stínovraha. Nevím, jak ten proces přesně funguje, ale… Říká se, že je to vždycky chlapec, že ho musí vychovat k obrazu svému. Ale nic víc o tom nevím…“

„Cože? Ale to přece nedává smysl. Adam přece nemůže být nový Stínovrah. Sám by neublížil ani mouše. Tak proč zrovna on?"

„Kéž bych to věděla, drahoušku, ale musíte zmizet.“

„Kam? Kam se mám schovat před něčím, co ani nevidím? Spíš mi poraďte, jak to mám zabít!" rozkřikla se Petra rozzlobeně.

Paní Hlaváčková se na ni podívala s vřelostí v očích. „Myslíš, že kdybych to věděla,“ podotkla trpělivě, „že bych už dávno nepomstila svoji rodinu? Jediné bezpečné místo, které znám, je tady. Všichni psychicky nemocní lidé, mají duši už trochu potrápenou. To Stínovrahovi nechutná, chce vše pěkně kvalitní. On totiž stín nejenom vraždí, on se jím částečně i živí. To je důvod, proč dětské stíny nechává dozrát… Tudíž když jsem zavřená tady a předstírám nemoc, Stínovrah mě nechává na pokoji. Ačkoliv to možná bude taky tím, že prožité trauma skutečně poněkud poničilo moji duši…" Smutně si povzdechla.

Petra se nevzdávala. Zase. „Moje babička říkávala, že aby člověk pochopil, proti čemu stojí, musí nepřítele doopravdy pořádně poznat… Říkáte, že se Stínovrah živí stíny. Ale sám stínem není, když ho nevidím, ne?“

Paní Hlaváčková pomalu přikývla a přemýšlela nahlas: „Ne. Jeho podstata je spíš… světlo. Světlo, co pohlcuje stíny, chápeš? To je ono!“ vykřikla, jako by nad ním doteď takhle nepřemýšlela. „Proto ho nevidíš. Jsou světelná spektra, která neumíme vidět našima očima. On je opak stínu.“

„Takže…“ dokončila úvahu Petra, „se musím dostat někam, kam se… nedostane světlo. Ale kam?"

Tentokrát se se svou sousedkou potkala už na chodbě. Vyřítila se proti ní z bytu jako tornádo. Vlasy jí vlály kolem hlavy a byla tak rozčílená, že si dívky málem nevšimla a srazily by se.

„Proboha, paní Macháčková, co se stalo?"

„Tady v tom bláznivém bytě, nebudu už ani minutu. Nezlob se na mě, Petruško, ale tvůj bráška mě děsí! On, on se sebe-poškozuje a křičí! Hrozně křičí!"

Jestli chtěla říct víc, zaniklo to v řevu zmíněného bratra. Obě se tím směrem podívaly, ale každá se spěšně rozešla na opačnou stranu. Petra pospíchala za Adamem.

Našla ho stojícího v kuchyni s jednou rukou předpaženou. Měl na ní několik krvavých řezných ran. Chtěla se ho zeptat, co to udělal, proč to udělal. Ale nemusela. Najednou si všimla, že se tam další krvavý šrám objevuje sám od sebe. Adam jenom křičel a slzy mu tekly po tvářích. Bez přemýšlení ho popadla za druhou ruku, co mu ochable visela kolem těla.

„Jdeme,“ zavelela bez většího vysvětlování a vší silou škubla.

Ať už se s jejím bratrem dělo cokoliv, ať už ho držel kdokoli, s odporem nepočítal natolik, že se jí povedlo bratra táhnout za sebou. Přestal křičet a jenom zesílily jeho vzlyky. Jak spěchala bytem, třískaly za nimi dveře. Nejspíš se je tam to něco (ještě pořád nebyla schopná pojmenovat to Stínovrah) snažilo zadržet. Měla ale štěstí. Byla rychlejší. Ani nezamykala, jen proběhla ven a mířila k autu, které na ně poslušně čekalo před bytovkou… V hloubi duše nevěřila, že se tam dostanou. Vůbec netušila, jak se jim to povedlo. Čekala, že ji to prostě zabije. Ale možná, možná nad ní držela ochrannou ruku jiná nadpřirozená bytost, o jejíž existenci neměla ani tušení. Nebo měla fakt jen štěstí. Ale dostali se do auta. Nastartovala a sešlápla plynový pedál k podlaze.

Mířila na hřbitov. Byla tam podzemní krypta pod kostelem. Všichni věděli o její existenci. Jen tam nikdo nechodil - kromě feťáků, co si uvnitř tajně píchali pervitin. To teď bylo jedno. Hlavně, že tam se světlo nedostane… Jenže když ke hřbitovu dojeli, on už tam byl. Netušila jak. Možná uměl číst myšlenky, možná dávno věděl, kam míří. Co ona mohla vědět o jeho schopnostech? Ale byl tam. A ji odhodila prudká tlaková vlna, jen co vystoupila z auta.

Probudila se u hřbitova sama. Aspoň si myslela, že sama. Než ho zaslechla křičet. Alespoň doufala, (jak zvráceně to znělo) že je to on. Protože kdyby nebyl, kdyby to byl jiný chlapec, ona by nevěděla, kde začít hledat. A ztratila by ho napořád. Proto si nic jiného nepřipouštěla a vydala se za bránu, rovnou za tím zvukem.

Byl to on. Poznala jeho žluté tričko, teď už trochu ušpiněné od hlíny. Poznala jeho siluetu. Vypadalo to, že ho něco neviditelného táhne proti jeho vůli napříč hřbitovem.

Nepřemýšlela a zavolala: „Hej! Ty parchante. Navíc si netroufáš, než na malého kluka? Já tě zabiju, slyšíš, za tohle tě zabiju!“

Její bratr se otočil. Nebo jen kopíroval pohyb Stínovraha? Ale brzy nebyla na pochybách. Naštvala to. Však to byl dřív člověk, ne? A ten se vyprovokovat dá… Ucítila další tlakovou vlnu. Znovu letěla vzduchem. Ale tentokrát si nedovolila ztratit vědomí. Cítila pálivý dotek a příšernou bolest. Takhle to vypadá, když vám někdo zabíjí stín? Vycucává duši? I tak z posledních sil zakřičela jedinou myšlenku: „Krypta! Utíkej do krypty!“

Už to vypadalo, že bolestí skutečně znovu omdlí, když všechny nepříjemné vjemy zmizely. Ten nesnesitelně teplý dotek byl pryč. A z toho, jak její běžící bratr začal znovu křičet měla pocit, že Stínovrah opět zaměnil cíl svojí pozornosti.

Rozběhla se za nimi. Píchalo ji v boku, začala vidět dvojitě… ale ještě zaregistrovala, jak malý Adam vběhl do kostela. Proběhla v jeho závěsu a uviděla ho vejít do krypty. Díkybohu! V momentě, kdy probíhala do její černočerné tmy za ním, bez přemýšlení za nimi přibouchla těžké dveře. Adam i Stínovrah měli náskok, museli tam být už oba dva. A neměla tušení, jak se toho stvoření zbavit… Tak ho chtěla alespoň uvěznit. Zachránit před ním zbytek světa. Schválně, jak dlouho asi Stínovrah vydrží bez světla?

Ukázalo se, že dlouho. V té neproniknutelné temnotě neviděla ani na vlastní špičku nosu. Ale slyšela Adama ječet. A nemohla mu nijak pomoct, protože v té tmě ho jednoduše nemohla najít. Navíc ji paralyzoval strach. A čas se neuvěřitelně vlekl. Každá vteřina se zdála jako hodina. Nevěděla, jak dlouho už tam jsou. Vnímala jenom, jak se potí a že má hlad. Adamův křik se střídavě objevoval a znovu ztrácel. Někdy hlasitě, jindy míň. Slyšela ho plakat. I jí samotné tekly slzy po tvářích. Únavou, strachy, lítostí nad bratrem, nad životem, co donedávna měli… Potom začala mít žízeň. Nakonec se opřela zády o stěnu, aby ulevila bolavým končetinám, a svezla se na špinavou studenou podlahu. Smířená s tím, že tam zemřou… Ale snad toho parchanta vezmou s sebou.

Nezemřeli. Probrala se v sanitce. A první, co uviděla, byl bratrův obličej. Ruku měl obvázanou a usmíval se na ni tak zeširoka, jakmile ji spatřil otevřít oči… Okamžitě se k němu nakláněla a chtěla něco říct, ale ústa jako by ji zradila. On však pochopil.

„Je pryč,“ zašeptal rozradostněně, „najednou se prostě vypařil!"

Takže její plán vyšel? Bože, tolik se jí ulevilo… Bude se muset stavit za paní Hlaváčkovou a říct jí o tom, poděkovat… Ale to až později, až se vzpamatují… Pozorovala Adama a šťastně se podivila, jak skvěle se s prožitými hrůzami vyrovnal… Měla by být ráda. Možná opožděná posttraumatická stresová porucha teprve přijde. Teď nejspíš jen vítězí vyplavené endorfiny. Byl zázrak, že jsou vůbec naživu. I ona se slabě usmála. Natáhla se po bratrově dlani a znovu zavřela oči.

Netušila, že Stínovrah skutečně v kryptě zahynul. Ale že nemůže doopravdy nikdy umřít. Protože stín nemůže existovat bez světla. A tak jako se řecké bestie znovuzrodí z Tartaru, i Stínovrah se zase objeví. Jednou. Netušila, že jeho zkázonosné semínko už Adamovi předal. Že to bylo to poslední, na čem v podzemí pracoval, než zmizel. Věděl, že umírá. Věděl, že musí. V zájmu zachování druhu. Jako každá živá bytost. Jen neměl dost času. Nemohl změnit v nástupce přímo Adama. Ale mohl se podělit o svou esenci, o svou podstatu. A předat ji tomu chlapci jako špatný gen. Nebylo pravděpodobné, že v něm to semínko vyklíčí. Na to byl chlapec moc… svůj. Ale jeho potomci? Může to trvat patnáct let, nebo celé století, ale jednou se Stínovrah vrátí. Koneckonců, podle legendy býval přece první z nich kdysi člověkem, že? A historie se tak ráda opakuje…