Co se Sacharin honí hlavou

Občas ráda nechávám osud, ať si jde svou cestou. Ne všechno v životě plánuji. Některé věci k vám prostě přijdou samy. Tak tomu bylo i u následujícího rozhovoru. Možná si vzpomenete na mou recenze knížky Muslimské peklo - tady. Veskrze ve mně dílko zanechalo pozitivní pocity z dobře odvedené práce. Nechala jsem se tehdy trochu unést a spíše než recenzi na knihu publikovala svoje zamyšlení nad tím, jak se postavit k muslimské víře a společnosti. Tehdy by mě vůbec nenapadlo, že se mi pod onen elaborát ozve sama autorka. Jenže v moment, kdy to udělala, můj mozek už šrotoval na 120% a křičel na mě: "Co kdybys jí položila pár otázek?" No fakt - takhle jednoduché to bylo. A zrovna v době, v níž jsem si říkala, že by bylo dobré už nějaký znovu sepsat… Přišlo mi to až úsměvné, protože ten nápad, ta příležitost se prostě objevila sama od sebe. A upřímně, když jsem paní Karlíkové psala email, ani jsem nepočítala s kladnou odpovědi. Ale něco mi říkalo, že zkusit se má všechno. Tak jsem to zkusila. Jistě jste pochopili, že odpověď byla kladná - jinak bych neměla o čem psát.

Poeticky řečeno - vesmír možná ví, co dělá. Byla jsem příjemně překvapená, že sama paní Karlíková navrhla kávu. Vyměnily jsme si několik emailů a čas plynul. Zcela subjektivně jsem získávala dojem, že autorka je milá, vstřícná osoba, se kterou bych si tu kávu dala velice ráda. Ovšem řečeno slovy jedné písně, postupně jsme zjišťovaly, že čas je proti nám. Tak jsme se nakonec spokojily s - mnou již osvědčenou metodou - emailovou zpovědí. Mezitím jsem stihla přečíst knižní pokračování jejího příběhu s názvem Muslimská pomsta - recenzi najdete zde.

Devět otázek a devět odpovědí, to je výsledek toho všeho... Vynechala jsem nějaké zbytečné jitření minulosti a zkoumání detailů. Nejsem nelida a bulvár. Ale i tak to, myslím, stálo za to.

1. Od začátku se v obou knihách vyjadřujete hodně protimuslimsky... Nechtěla jste, aby dcera měla nečeské jméno, nechtěla jste, aby nosila symbol na řetízku, odmítla se na návštěvě v Bosně zahalit... Čím to bylo? Chci říct, že u smíšených párů není člověk zvyklí na takovou míru nevole - pokud není předem stanoveno, že to druhému vadí, tak se alespoň na začátku počítá s určitým stupněm kompromisu - věděl Senad předem o vašem postoji? (Z pohledu znalosti o muslimské kultuře se to dá pochopit, nicméně bych si ráda ujasnila, co k tomu vedlo vás a jestli o tom Senad věděl.)

Je to jak píšete, na začátku se počítá s kompromisem. Přemýšlela jsem i nad jinými jmény, třeba Jessica nebo Melanie, nad jmény, která jsou běžná třeba právě v tom Německu, kde jsme se se Senadem seznámili. Ale určitě není kompromisem to, že se dítě musí jmenovat po dědovi přítele. Když jsem Senada poznala, netušila jsem nic o islámu, netušila jsem, jak jsou rozdílné naše pohledy na svět. Ze začátku to byl úplně obyčejný kluk, i když s trošku divným jménem. Pro mě to byl prostě Jugoslávec. Až později jsem začala rozeznávat rozdíly i mezi nimi, Jugoslávci. Zlatko byl Srb, Semir Bosňák, jeden pravoslavný, druhý muslim. Zlatko ale nikde neříkal, že v něco věří, kdežto muslimové vzpomínali a vyzývali Alláha skoro při každé své činnosti. Já, jakožto ateistka, jsem nikdy nedokázala - a dodnes nedokážu - pochopit ten fanatismus a oddanost Alláhovi. Čím více jsem poznávala, co je islám zač a jak se chovají muslimové, tím méně jsem byla ochotná k nějakému kompromisu vůbec přistoupit, kdyby nějaký ve hře byl. Každý ať si věří, v co chce, ale ať to nevnucuje jiným. Mně bylo víceméně podsouváno, že jediná správná víra je islám a už jen z toho důvodu jsem nechtěla a ani nemohla dát dcerce jejich muslimské jméno. Jelikož byl Senad v porodnici úplně na mol, nijak jméno dcery naštěstí neřešil, vůbec ho nenapadlo se tím nějak zaobírat. Až druhý den se zeptal, jak se malá vůbec jmenuje.

2. Která kapitola v knihách se vám psala ze všeho nejhůř?

Určitě ta z druhé knihy o tom, kdy jsem čekala druhé dítě. Paní doktorka byla arogantní, nechci říct zrovna zlá, ale pohrdala mnou, aniž by znala okolnosti. Pro ni jsem byla vražedkyně rodícího se života.

3. Mělo vydání obou knih ve vašem okolí nějaké pozitivní či negativní důsledky? Vnímala jste, že by se něco změnilo?

Vůbec ne. Spousta lidí kolem mě vlastně ani neví, že jsem něco napsala a já se tím nechlubím. Není čím.

4. Proč první kniha skončila tam, kde skončila? Pochopila jsem to tak, že už tehdy jste věděla, že příběh měl pokračování. Proč jste to nesepsala celé najednou?

Úplně upřímně - kniha vznikala vlastně nechtěně. Když jsem se vrátila z Bosny, měla jsem zlé sny, nedokázala jsem navázat vztah, bála jsem se všech a všeho. Nelepšilo se to. Proto jsem si řekla, že mi možná pomůže, když se ze všeho vypíšu. Začala jsem si psát vzpomínky, znovu jsem se vracela k tomu, co mi ubližovalo, ale sama pro sebe.To bylo v roce 2005. Když jsem měla asi 20 stránek, zjistila jsem, že stačí. Že se k tomu už nechci a nemusím dál vracet, že jsem si psaním ulevila a vrátila se pomaličku do normálního života. Pak, shodou náhod, jsem potkala chlapíka, který měl svoje nakladatelství. To jsem ale v tu chvíli netušila. Bavili jsme se o muslimech a přišla řeč i na to, že mám svou zkušenost a kdysi jsem kousek i sepsala. Chtěl, abych mu to poslala. Asi po 14ti dnech se ozval, že je to skvělé a že to mám dopsat. Že mi to vydá. Dal mi určitý termín a ten jsem musela dodržet. Bohužel bylo nad mé síly napsat úplně všechno v tak krátkém termínu. Ano, věděla jsem, že můj příběh není celý, ale úplně upřímně - ani jsem nečekala takovou čtenářskou odezvu, takže jsem neřešila, jestli je v něm všechno. Já osobně mám ráda, když čtenář zapojí fantazii a u otevřených konců ji nechá naplno pracovat. Vrátila se, nevrátila, byla tak hloupá, nebyla? Proto mělo Muslimské peklo otevřený konec. Druhý díl byl vlastně logickým vyústěním, ač neplánovaným.

5. Čtenáři musí být jasné - a v knihách to i bylo zmíněno - že díla neobsahují úplně všechny události. Sbíráte k tomu odvahu a třetí díl? Nebo se dočkáme pokračování ve formě toho, jak jste se dočkala svého štěstí potom?

Odvahu nesbírám, vůbec ne. Jen nevím, jak bych třetí díl pojala. Příčí se mi psát stále dokola o tom, jak jsem byla zmlácená, plná modřin, nechce se mi psát pořád dokola o tom, jak jsou muslimové - až na výjimky - zfanatizovaní a svoje činy omlouvají Alláhovou vůli. Myslím, že by to už ani nikoho nezajímalo. Svoje jsem řekla, nevěřím jim ani nos mezi očima, jsou úlisní a sladcí, když jim o něco jde, ale jakmile toho dosáhnou, ukážou svou pravou tvář. Pokud bude třetí díl, bude o jejich zvycích, jejich primitivních pověrách, o jejich životech. Možná to bude protkané nějakou historkou, ale příběh jako takový už to nebude na 100%.

6. Chcete se dal věnovat psaní, nebo knihy o vašem osudu byly to jediné, co jste chtěla světu sdělit?

Pokud by byl zájem, psala bych dál. Vím, že moje knížky nejsou hodny nějakých literárních ocenění a ani po tom netoužím. Píšu tak, jak bych vše i vyprávěla. Nemám ráda omáčky, nemám ráda dlouhé okecávání. Momentálně mám rozepsaný román o nešťastné lásce, lásce na celý život, lásce osudové, ale bohužel ne se šťastným koncem. Inspirováno životem. (připojen smailík s úsměvem)

7. Opravdu jste přerušila nadobro veškeré kontakty se Sekou a jinými? Když uvážím, že vás informovali o smrti Ibrahima a Senada, napadá mě jestli to byl opravdu jediný kontakt…

Jediný kontakt, který občas s někým z nich mám, je s Asimou. Ona je v jádru hodná ženská, s manželem si zažila svoje, se syny si zažila svoje, vlastně i se Sekou si zažila svoje. Dneska jí může být kolem šedesáti let a nemyslím si, že by mě a moji rodinu mohla nějak ohrozit. O ostatních nic nevím a vědět ani nechci.

8. Věnujete se nějak dál třeba pomoci týraným muslimským ženám, nebo jste tuhle kapitolu nadobro uzavřela?

Muslimská žena je týraná dobrovolně. Vždycky mají možnost něco změnit, pokud ale setrvávají, znamená to, že jim to vyhovuje. Navenek tvrdí, jak jsou šťastné a jako šťastné je i beru. To, co prožívají v soukromí, znám moc dobře a vím, že pokud nechtějí, pomoct jim nedokáže nikdo. A ony většinou nechtějí. Jsou uzavřené ve svých "šťastných" bublinách a dokud o pomoc samy nepožádají, je každá pomoc spíš kontraproduktivní. Takže ne, nepomáhám, zatím jsem se s žádnou muslimskou nesetkala. Ale pomohla jsem už dvěma našim holčinám, které byly týrané (to jsem spíš měla na mysli - pozn. blogerky) a sama za sebe musím říct, že jsem na ně pyšná. Já jsem je jen nakopla, ten největší kus práce musely udělat ony samy. A zvládly to na jedničku.

9. Jaký je váš život dnes?

Jestli myslíte ten soukromý, tak úžasný. Mám muže, se kterým jsem šťastná, jsme spolu denně opravdu 24 hodin už vlastně přes 10 let a je to čím dál krásnější. Budu podruhé babičkou, už mám skoro pětiletou vnučku a na dalšího vnoučka se moc moc těším. Jsme všichni zdraví a to je to hlavní. Někdy mám sto chutí zakřičet na celé kolo, že děkuju Osudu, že při mně stál…

Já tímto znovu děkuji paní Karlíkové za společně strávený virtuální čas, otevřenost a pozitivní přístup. Na památku mi zůstala knížka a velice příjemný pocit. Přeji jí jen dobré na dalších křižovatkách života.

Ať vás zavedou kamkoliv, nepochybuji o tom, že to zvládnete.

Vaše Sacharin