Co se Sacharin honí hlavou

Vezměme to tentokrát trochu zeširoka. Přibližně dva a půl měsíce zpátky jsem chytila covid. Na tři týdny mě to vyřadilo z provozu. Byla jsem potom neskutečně unavená, ale říkala si, že aspoň mám vybráno. Další týden na to jsem konečně začala normálně fungovat. Jelikož mě táta pomalu měsíc neviděl, domluvili jsme se, že by nebylo špatný dočerpat mou energii tím, že strávím dva týdny u rodičů.

Aby bylo jasno, miluju Vánoce. Fakt jako jo. Já si to prostě užívám. Výzdobu, vybírání věcí pod stromeček… Takže v tenhle moment už jsem na ty letošní měla 98 % dárků nakoupených. Začala jsem už někdy v létě… Ovšem jeden z mála, nad kterým jsem pořád ještě pouze uvažovala, byla televize pro tátu. Vysvětlím. Roky básní o tom, že má v bytě vysoké a holé stěny, na které by byla televize úplně ideální. Jenže… Jeho stará televize je pořád funkční. Daroval mi ji i přesto, že jsem mu opakovala, že já ji nevyužiju. Že sleduji TV buď na notebooku, nebo na telefonu. A jsou to stejně většinou platformy typu Netflix. Což se na té staré televizi pustit nedá. Po tomhle mém tvrzení táta vždycky vehementně prohlašoval, že si tu svoji telku tedy radši vezme zpátky, že je jí škoda… Jenže se mu nikdy nějakým záhadným způsobem nakonec zrovna nechtěla nést domů. A několikrát si dokonce při pohledu na ni nešťastně povzdechl, že by radši nějakou větší… Takže první dilema bylo: mám, nebo nemám kupovat novou telku, když jednu funkční vlastníme? Měla bych po vzoru dnešního konzumu koupit novou, jen aby byla větší? Nebo poslechnout jeho názor, že té staré je škoda, a jen ji teleportovat k němu domů? Sám o sobě je hodně šetrný. Bude mít pocit, že nová TV je vyhazování peněz a že ta stará by měla ještě dosloužit, nebo ho víc uchvátí větší a snad čistší obraz? Věřte tomu, nebo ne, ale já se v tom totálně ztrácela…

A aby to nebylo zamotané málo, táta už televizi nevlastnil roky. Po změně vysílání, kdy ta stará nebyla schopná provozu bez set-top-boxu, navykl si sedět u sebe v ložnici v křesle a zírat do tabletu na YouTube. Jenže do té jeho pidi ložnice by se žádná obří televize nevešla. Kdybych mu ji tedy pořídila, musel by se naučit změnit svůj návyk. A vylézt z ložnice do obýváku. On, který je tak trochu pes, co ho novým kouskům nenaučíš… Co když mu tu telku pořídím, ale bude tam na stěně viset zbytečně? Co když pro něj bude pohodlnější a lákavější křeslo s tabletem? Nechápejte mě špatně, ale já nestála o zbytečnou investici, nýbrž o něco, co mu udělá radost…

Jenže čas plynul a mě prostě lepší velké překvápko nenapadalo. Navíc jsem tam trávila ty dva týdny. A část dne sama jenom s kočkou, když byl v práci. V hlavě se mi začal líhnout plán… Co kdyby prostě letos Vánoce přišly dřív? Co kdyby dorazil domů z pracovního procesu a televize už nastavená a fungující visela na svém místě? Není to lepší, než aby ji objevil zabalenou v krabici pod stromkem a teprve potom by se musela odbýt všechna ta práce?

A tak jsem se rozhodla, že to udělám. Objednala jsem TV a připlatila k tomu montáž. Ten bude koukat, říkala jsem si.

Objednávka produktu proběhla v pondělí. (Nikoli tohle pondělí, píšu to mírně zpětně, ale dny jsou důležité.) V úterý jsem domluvila termín montáže. Televize měla přijít ve středu, ale montáž proběhnout až v pátek. Tady nastal trochu problém, protože telka byla tak velká, že bych ji opravdu v tátově malém bytě neměla kam schovat. Takže jsem do svého plánu nečekaně musela zapojit i sousedku. Jestli by si ten dáreček nemohla chvilku nechat u sebe. Pomohla mi naštěstí moc ráda. A k mé obrovské úlevě, skutečně všechno klaplo, jak mělo, a krabice se k ní dostala v pořádku.

Nicméně to, co mi udělalo čáru přes rozpočet, bylo, že táta ve středu onemocněl. Respektive, něco na něj lezlo už od úterý, ale ve středu to bylo tak nečekaně zlé, že zůstal doma. Jindy bych ho sama přemlouvala, ať v takovém stavu nikam nechodí. Že je lepší to vyležet hned, než přecházet, riskovat zdraví a ještě někoho nakazit. Jenže tohle bylo sakra blbý načasování! A pamatujete, jak jsem zmínila, jak má táta malý byt? Abych sousedku informovala o vývoji událostí, musela jsem jí telefonovat šeptem, když byl na záchodě, a modlila se, aby to neslyšel! S ohledem na situaci jsem ji poprosila, aby s kurýrem, co tu televizi dnes veze, komunikovala ona, až jí přepošlu kontakt. Abych se vyhnula tátovým zvědavým uším co nejvíc. SMSku jsem jí sice poslat mohla, ale kdo mi zaručí, že si ji přečte včas? Připadala jsem si jako tajný agent a mělo to být horší.

Celou dobu jsem si říkala, že táta nebývá často nemocný. A když už, tak rozhodně ne moc dlouho. Tudíž naděje, že v pátek už bude zase v práci, tu stále existovala. I když slabá. Ovšem pak přišla středa večer a já zjistila, že nejenom, že tátovi není lépe, ale že i já začínám pociťovat, že něco není v pořádku. Já to chytila taky! V tu chvíli jsem si ještě nechtěla úplně přiznat, že katastrofa je na světě. „Přece by nemuselo úplně vadit, že jsem trochu nachcípaná… hlavně pokud by táta nebyl doma.“ Což je úvaha absolutně mimo moje standardní přesvědčení. Ale ve čtvrtek odpoledne už bylo jasné, že ani já nejsem ve stavu přijímat návštěvy. A táta rozhodně v pátek nikam nepůjde.

Na řadu přišla další tajná hurá akce, která měla za cíl změnit datum montáže. Problém byl v tom, že tentokrát táta jako by naschvál polehával celý den kousek ode mě. A snad ani na ten záchod nechodil. Takže jsem ty důležité věty, které nešly obejít, rychle drmolila operátorce do telefonu, když byl třeba vyhodit odpadkový koš. A jakmile se vrátil, nebo mi oni volali zpátky v jiný čas, odpovídala jsem jednoslovně a úsečně. Což, jelikož já se vždycky hrozně vykecávám (no vážně, všichni operátoři věděli, proč a pro koho mi tu telku vezou), musel to být pro ty operátory najednou celkem šok. A já si připadala děsně zlá, ačkoli k tomu reálně nebyl důvod. Do toho všeho mi bylo blbě.

A když mi konečně volali s náhradním termínem (ano, bylo to na několik hovorů, protože vy voláte někam a oni to předají někam), táta samozřejmě zrovna ležel poblíž. Jenže věta: „A který den by se vám to tedy hodilo?“ okecat nešla! Potřebovala jsem říct: pondělí. Ale já nechtěla riskovat, že zrovna v tu chvíli se tátova vnitřní Kelišová probudí a bude se zajímat o to, co mám v plánu. Já nerada lžu. Takže jsem se nadechla, zavřela oči a odpověděla: „Monday.” Z jednoduchého důvodu - můj táta neumí anglicky. A i kdyby mu tohle slovo zrovna utkvělo v hlavě a dal si dvě a dvě dohromady, byl si vědom toho, že zrovna teď komunikuji s pár lidmi mimo Českou republiku. Ale ty osoby žijí daleko. A jedno slovo, kterému rozumí, je málo na celý kontext… Takže by se neptal.

Jenže jakmile jsem řekla „Monday“, na druhém konci se neozývalo nic než dlouhé ticho. Které po nesnesitelně dlouho době přerušilo zmatené: „Cože?“ Jakože chápu, když na někoho celou dobu mluvíte česky a pak tam prsknete anglické slovíčko, asi toho dotyčného mírně zmatete. Taky mozku chvíli trvá, než se přepne. A ještě tu existovala možnost, že pán ani anglicky neumí. No nic. Znovu jsem se nadechla, skousla spodní ret a modlila se ke všem svatým, když jsem zopakovala: „Monday.” Tentokrát velmi důrazně a s pečlivou artikulací. A po něco kratším tichu se tentokrát ozvalo: „Jakože pondělí?“ Ten úlevný kámen, co mi spadl ze srdce, museli slyšet určitě až v Bratislavě… Pak už jsem mohla přepnout zpátky do češtiny a odpovídat jen: ano, chápu a dobře.

Nový termín byl tedy daný. A pondělí tu bylo coby dup. Táta skutečně odešel do práce a já se cítila líp. Ale abych nevzbudila podezření, zůstala jsem poslušně v posteli, když táta ráno odcházel. Takže mi pak sousedka (ano, ta samá, která u sebe schovávala televizi) musela přijít pomoct se obléknout. Protože pod dekou mít kalhoty nebudete. A jelikož to není můj byt, ale táty, a dispozičně není pro handicapovaného člověka ideální, než se ti dva dělníci, kteří dorazili na montáž, mohli vůbec pustit do díla, museli mi pomoct si sednout. Protože zákonem schválnosti bylo nejlepší místo pro TV na stěně za mou hlavou. Naštěstí i tohle jsem komunikovala předem, takže s tím nebyl problém.

Všechno ostatní bylo až překvapivě rychlé. Už jsem se téměř viděla, jak ležím zpátky v posteli a zkouším ji. Jenže pak nastal ten problém. Televize se nechtěla propojit s wifi. A já ji potřebovala propojit s wifinou, pokud jsem chtěla sledovat televizi, kterou máme zaplacenou. Protože na to, abych ji propojila se set-top-boxem mi chyběly kabely. A fungoval by vůbec tenhle nový typ TV jen s ním? Nehledě na to, že bez wifi si na ní táta nepustí svůj milovaný Youtube… Zkoušeli několikrát zadat heslo a nic. Začala jsem být nervózní a zeptala se jich, jestli se jim to už někdy stalo. A oni k mému překvapení kroutili hlavou, že ne. Zeptala jsem se, co s tím budeme dělat, a oni krčili rameny, že neví. Super. Zamýšlený vánoční dárek se začínal měnit v nočním můru. Už jsem si představovala, jak sem táta dorazí a já jsem mu nucena sdělit, že sice má na stěně nainstalovanou novou televizi, ale že zatím nefunguje a nikdo neví proč. To nebyla ta scéna, kterou jsem si celý týdny malovala… Tolik váhání, jestli to vůbec zrealizovat. Tolik plánování a tajného pletichaření a pak to ztroskotá na tomhle? Nahlas jsem zvesela prohlašovala, že já musím mít prostě vždycky něco extra, ale do smíchu mi v tu chvíli rozhodně nebylo…Tedy až do okamžiku, než nás zachránila ta nejobyčejnější věc na světě. Televize se prostě a jednoduše restartovala – vypnula a zapnula. Pak už s připojením neměla sebemenší problém.

Stačilo ji jen vyzkoušet, poupravit nastavení a čekat. A čekat. A čekat. Nakonec padla tma a já si začínala říkat, že tátovi o té telce snad do rána neřeknu, pokud si jí nevšimne. To by ovšem i ráno do práce nesměl vstávat za tmy. Jak dlouho by v takovém případě mohlo trvat, než ji zaregistruje? Já chci taky domů! A musím mu ukázat, jak funguje! Minimálně si snad všimne, že má postel stojí trochu jinak…

Když se objevil ve dveřích, čekala jsem jakoukoliv reakci. Čekala jsem „děkuji“, možná i trochu překvapeného dojetí… Tušila jsem, že bude prskat, že i tak je ta telka moc malá. Ani náhodou mě nenapadlo, že tam bude stát a jediné, co z něj vypadne, bude: „Já jsem strašně v šoku, je to vůbec můj byt?“ Tvářil se u toho tak otřeseně, že jsem vážně začala během nanosekundy pochybovat, jestli jsem udělala dobře. Měla jsem dojem, že kdybych mu oznámila, že mám dluhy ve výši několika tisíc dolarů a potřebuji, aby tenhle byt prodal, nebo ho praštila pálkou po hlavě, tvářil by úplně se stejně. Což mě vyděsilo. Takhle vyřízeného jsem ho fakt ještě v životě neviděla. Nedokázala jsem jeho výraz dešifrovat. Nakonec jsem ten pokus o to vzdala a víc než jednou se ho napřímo zeptala: „Máš ty vůbec radost?“ Načež mi vždycky odpověděl jen to, že je ve strašném šoku a že mu mám chvíli dát.

Nakonec (než jsem si samou nervozitou okousala všechny nehty) si sedl vedle mojí postele, chytil mě za ruku a upřeně zíral na televizi, na které zrovna běžel nějaký přírodopisný dokument. Nic neříkal. Tentokrát si nedělal legraci, že je moc malá (vždycky, když mu něco daruji, dělá si legraci z toho, že to je moc malý, moc levný, moc červený… a že vždycky dostane takový šunt. Ale nemyslí to vážně.) Tentokrát nic. Jen tam seděl a držel mě za ruku. Na naše poměry to byl silný moment.

Vánoce prostě letos přišly dřív. A všechno dobře dopadlo.

Mimochodem o těch loňských si můžete přečíst tady.