Co se Sacharin honí hlavou

Někdy si říkám, proč se má vozíčkář vůbec obtěžovat s tím, aby cestu vlakem hlásil formulářem 24 hodin předem… Víte, já ty cesty velice často hlásím víc než 24 hodin dopředu. Hlavně proto, že na to nechci zapomenout, takže to udělám, kdy mám čas a myslím na to. Jenže se stejně nevyhnete situacím, jako je tahle…

Seděla jsem si na nádraží už od 8:15. Přestože mi vlak měl jet teprve ve 12:00. Rozuměj, oni samozřejmě jedou vlaky i dřív, ale objednaný jsem měla tenhle. Tuším, že už jsem někde říkala, že radši na nádraží dojdu dřív, protože emaily, telefonáty i snídani mohu zvládnout v hale. A tak tam sedím, čtu si knížku… když tu se mi minutu před odjezdem vlaku v 10:00, který míří stejným směrem, ozve telefon. A v něm mi pán oznamuje, že vlakem ve 12:00 nepojedu, i když ho mám objednaný. Proč? Protože až teď někdo zjistil, že tam není místo, kam by mě naložili. Protože hitlák jednoduše někdo z řazení vynechal. A to i přesto, že je na tenhle konkrétní spoj už dlouho objednaná cesta vozíčkáře. (Ano, už zase.) Prostě si toho dotyčná zodpovědná osoba nevšimla… A vy to posloucháte, díváte se na světelnou tabuli, kde vám právě ujíždí onen vlak v 10:00, do kterého vás klidně mohli bývali naložit, pokud by vám zavolali aspoň o 10 minut dřív… To naštve.

Nicméně chtěli, abych jela až dalším rychlíkem ve dvě odpoledne. Jenže to už bylo příliš pozdě. Takže jsme dali hlavy dohromady a vymysleli spolu jiné řešení – střihla jsem si cestu do Prahy dvěma osobáky s přestupem v Kolíně. Nikdy by mě nenapadlo, že takovou štreku pojedu v osobácích a ještě budu přestupovat… Přišlo by mi to praštěné. Jenže, když musíš, tak musíš… Do cílové destinace jsem se kupodivu dostala jen s půlhodinovým zpožděním, než jsem měla původně v plánu. A uklidňovala sama sebe tím, že až do Prahy jsem osobákem nikdy nejela, takže dnešní poprvé mám za sebou.

A nebyly by to ty správné záhady života, kdyby se týden na to komplikace neopakovaly. Nebojte, tentokrát v tom vlaku hitlák byl. Jenomže zbývala asi půl hodina do příjezdu mého spoje, když mi přišli říct, že na nástupišti, kam měl rychlík přijet, je zrovna indisponovaná zdvihací plošina pro vozíčkáře, která vás má dovnitř vlaku dopravit. Důvod? Jeden zaměstnanec prostě přišel, otevřel ji a začal se v ní vrtat - aniž by ho zajímalo, jestli náhodou nebude teď zrovna potřeba… A nikdo nevěděl, zda to stihne dokončit před příjezdem vlaku. V tu chvíli vám běží hlavou: zvládli by zaměstnanci ČD vlak přeřadit na jinou kolej? Byli by vůbec ochotní to udělat? Proč to neudělají rovnou? Nebo mi jen řeknou, že mám smůlu, pojedu pozdějším spojem, moc se omlouvají? No, nebudu vás napínat. K nevíře všech pán opravář opět zprovoznit plošinu před příjezdem rychlíku stihl. Tudíž jsem všechny předchozí otázky mohla v poklidu vymazat z mysli. Naštěstí.

Tohle špatné předávání informací mě ovšem na Českých drahách štve asi nejvíc. Říkáte si, jak si vůbec může člověk dovolit, začít opravovat plošinu pro vozíčkáře (nebyla rozbitá, šlo tam jenom nějakou revizi, nebo co), aniž by se někoho zeptal, jestli náhodou teď není nevhodná chvíle. Dřív se dokonce hodně často stávalo, že průvodčí vůbec nevěděl, že s ním má ve vlaku vozíčkář jet, ačkoliv by to vědět měl. V mnoha případech to nevadilo. Prostě si jenom postěžoval, že se to k němu nedostalo, vzal tu informaci na vědomí a vyrazilo se. Ovšem nastaly i případy, kdy se průvodčí takzvaně postavil na zadní. Jelikož on tu informaci neměl, nevěřil tomu. A nechtělo se mu vozíčkáře brát. Bylo potřeba ho přesvědčit, že cesta je skutečně objednaná – třeba emailem s objednávkou. Nicméně musím uznat, že tohle už se téměř nestává. Hurá.

Ovšem vezměme ty vzpomínky do třetice všeho dobrého. Jen teď trochu z jiného soudku. Když jsem teprve zařizovala cestu do Turecka, jedním ze základních kamenů bylo taky to, abych se nějak dostala do Prahy, odkud nám letělo letadlo. Trochu jsem tehdy zpanikařila, jelikož jsem si uvědomila, že jsem na tenhle důležitý detail málem zapomněla. Ale na druhou stranu - měla to být formalita. Vlaky objednávám pořád, do Prahy často a času zbývalo víc než 24 hodin… Jenže zrovna v té době někdo v Českých drahách pozměnil objednávkový formulář cest pro vozíčkáře. Pozměnil ho tak, že vyhledávací systém vám ukázal pouze a jenom ty vlaky, které jsou takzvaně oficiálně bezbariérové. Čili nízkopodlažní a na nových vyvýšených nástupištích se do nich vozíčkář dostane téměř, nebo úplně bez pomocí. Ostatní vlaky, ačkoliv se s nimi běžně vozíčkáři přepravují, prostě zmizely. A nejenom, že vám to ty vlaky neukázalo, vy jste je tam ani nemohli ručně dopsat. Takže mi to do Prahy povolovalo pouze cestu osobákem do Kolína a z Kolína EC do Prahy. Což je mimochodem přesně ta trasa, kterou jsem si nakonec přeci jen střihla, když jsem v úplně prvním příběhu hledala náhradní řešení. Takže osud mě téhle trasy stejně neušetřil. Díky čemuž by mi to dneska už ale nejspíš ani nevadilo. Výjimečně, nikoli napořád. Což tehdy hrozilo… „Proč bych sakra měla přestupovat v Kolíně a ještě ke všemu se ploužit osobákem, když můžu jet rychlíkem napřímo? Navíc je to větší porce práce i pro České dráhy, protože místo jednoho vlaku by museli zajišťovat dva a informovat víc lidí…“ Zmatená jako lesní včela jsem volala dané instituci, abych se jich zeptala, co to má znamenat a co s tím mám jako dělat. Protože kdyby to takhle odteď fungovalo a jinak to nešlo, znamenalo by to určitě krok zpátky – vlaků, které si může vozíčkář objednat, by jednoznačně ubylo. Ono totiž těch, co jsou považovány za plně bezbariérové zase ještě tolik není. A já rozhodně potřebuju víc možností, nikoli míň! K mojí úlevě mi oznámili, že se nejedná o novou politiku Českých drah a vozíčkářům vlaky neubydou. Šlo o chybu v nově vypracovaném systému. Jenže než to napraví, musela jsem cestu objednat tak, že jsem vybrala časově nejbližší bezbariérový vlak a do poznámky připsala, že ve skutečnosti objednávám něco úplně jiného. Trochu komedie. A aby toho nebylo málo, těch chyb měl onen systém víc. Obvykle si totiž v jedné objednávce můžete zadat vlaky dva. Cestu tam a cestu zpět. Jenže to najednou také nešlo. Protože tlačítko - přidat zpáteční cestu - bylo rozbité a hlásilo mi, že to mám zkusit později. Takže jsem je objednávala rozděleně.

Dneska už je ovšem formulář opravený, vlaky přidané a zpáteční cesta funguje. Je to rychlé a dobře se s ním pracuje. Teď, když jsou vychytané mouchy, musím pochválit, že to přeci jen vymysleli dobře.

Pokaždé, když se při cestování vlakem něco zvrtá, musím sama sebe napomínat a opakovat si, že jsme všichni jenom lidé. Dělám to i proto, že sama vím, že i já můžu někdy udělat chybu. A také bych ocenila, kdyby byla druhá strana chápavá… Například nedávno… Objednala jsem si cestu do Prahy - na Hlavní nádraží a zpátky. Než mi došlo, že při cestě tam, by mi mnohem víc vyhovovalo vystoupit už v Libni. Přitom zařizování jsem úplně zapomněla, kam jedu a proč, a automaticky požádala o nejčastější variantu. Jenomže vy dobře víte, že moje prostorová orientace stojí za starou bačkoru. A teď jsem vážně potřebovala do Libně. Protože jít k mému cíli z Hlaváku by mě zbytečně nervovalo… Jenže objednaná cesta už byla schválená. Tudíž jsem si nasypala popel na hlavu, vytočila České dráhy a poprosila je, jestli by nemohli tu objednávku trošičku pozměnit… Stálo mě to maličko přemlouvání, hodně omlouvání a pár telefonátů, ale vyšli mi vstříc. A když vy mě, tak já vám. Neříkám, že mě neštve, když se něco pokazí, ale já si zanadávám a dobrý. Jsme jen lidi a já mám aspoň o čem psát… Navíc se vždycky snaží napravit svou chybu.