Co se Sacharin honí hlavou

Myslím, že jsme se tímhle článkem dostali k závěru. Pojďme si naposledy zavzpomínat na Turecko. Co jsem vynechala? A zmínila jsem už vůbec, co celému odletu předcházelo?

Zhruba čtrnáct dní předtím, než se odlétalo do Antalye, jsem navštívila Vídeň. (Letmá zmínka o ní proběhla už tady.) A vzhledem k tomu, jak strašná zima tam vládla, věděla jsem už tam, že pravděpodobně z toho vylezu nemocná. Odjížděla jsem ovšem plná optimismu. Na uzdravení mám přeci celé dva týdny! A chřipka obvykle trvá sedm dní. Jenže jsem nepočítala s menším zádrhelem - že i přes můj dojem, že onemocním tak do dvou dnů, bude projev symptomů trvat mnohem, mnohem déle. Takže můj čas na uzdravení se výrazně zkrátil. A nebudu lhát, bylo mi vážně zle. Zatímco jsem bojovala s horečkou, kašlem a rýmou, napadalo mě, že prostě neodletím, že to v tomhle stavu nedám. Měla jsem problém otevřít oči, natož vstát z postele. Cítila jsem se čím dál hůř a všichni se báli zápalu plic. I já… Ale zároveň jsem věděla, že když nepoletím, celá dovolená ztroskotá. Protože kluci to brali každý jiným letadlem. A můj spolupasažér by sám rozhodně nikam neletěl - jako spousta lidí. Takže jsem do sebe (přesně podle maximálního doporučeného denního dávkování) klopila jeden Paralen grip za druhým. Doplňovala to ovocem a rozpustným céčkem. A to všechno zalívala vydatnou dávkou bylinkových čajů. Musela jsem se uzdravit! A možná právě proto, že prášky moc neužívám, se moje tělo dokázalo s nemocí nakonec poprat. Zdravá, ale zesláblá a fungující tak na padesát procent, jsem sedla do letadla… A turecké počasí mi velmi rychle, paradoxně i přes ty vydatné deště, dobilo baterky.

O antalyjské autobusové dopravě už jsem vám vyprávěla. (TU) Na co jsem ale zapomněla, to jest úplně první příhoda s autobusem. Jak jsme vůbec přišli na to, že v Turecku nějaký bezbariérový bus mají? Vydali jsme se na cestu do Sandlandu… Byly to začátky naší dovolené a ještě jsme zkoumali, jak zde fungovat. Nebylo to daleko a my si chtěli projít město. Tak jsme se vydali pěšky. Jenže na poslední rovince pár desítek metrů před cílem se objevili toulaví psi. Celá smečka a dost zdivočelá. Už z dálky jsme je slyšeli štěkat a viděli, jak startují po všem, co se objeví kolem - po autech, motorkách i lidech. Naši první zkušenost s divokými psy už jsme měli za sebou. A za touhle roztomilou partou se nám vůbec nechtělo. Nemuselo by to dobře dopadnout. Jenže vytoužené místo už jsme měli téměř na dohled a tohle byla jediná cesta. Chvíli jsme tam bezradně stáli, než padlo konečné rozhodnutí se přeci jen otočit a zkusit to obejít i za cenu, že se budeme muset asi hodně vrátit… Jenže, jak tak jdeme, všimneme si něčeho zvláštního. Autobusu, co stojí odstavený u krajnice. Přišlo mi to jako fata morgána. Stál tam opuštěný, liduprázdný… a bezbariérový. Na téhle silnici se štěkající smečkou psů za zády mi to přišlo zlověstné a strašidelné. Skoro jako z epizody Lovců duchů. Co tady sakra ten autobus dělá? Jenže se ukázalo, že nebyl tak opuštěný, jak se mi zdálo. O kus dál od něj totiž v trávě seděl řidič, užíval si svoji pauzu a kouřil. A byl to snad ten jediný řidič, se kterým se nám kdy povedlo rozumně se domluvit. Celkem naléhavě jako správně vyděšení turisti jsme mu vysvětlili, kam se potřebujeme dostat, ale že pěšky to nejde kvůli psům. A světe div se, on nás opravdu nabral a odvezl až na místo. No, věřili byste tomu?

Ale pojďme dál. Pamatujete na můj popis antalyjského delfinária? Kromě pěkného představení a možná ještě hezčích fotek, jsem si odnesla i něco dalšího… Při čekání na výtisk fotky s delfínem jsem si krátila čas u pokladny. A jak už to tak se mnou bývá, povídala si se zaměstnanci. Až jsme se dostali k tomu, že jeden z oněch lidí se do Turecka přestěhoval z Botswany. Musela jsem se v tu chvíli rozsvítit jako vánoční stromeček. Hrozně mě to nadchlo. A to z několika důvodů. Ten hlavní byl, že jsem ještě nikdy nikoho z této země nepotkala. Fascinuje mě poznávat lidi z různých koutů světa. Jako handicapovaný člověk mám chtě, nechtě své limity (ačkoliv ty mohou posouvat i lidé kolem vás) a fobie, takže se na některá místa nejspíš nikdy nepodívám. Ale když potkáte někoho, kdo tam byl, žil, nebo se tam narodil, může vám o tom světě vyprávět. O svých zážitcích a pocitech. Mám to raději, než neosobní dokumenty. A Botswanu? Tu jako by od evropské České republiky dělil celý vesmír… A teď tu přede mnou zčistajasna stál člověk, který se tam narodil. Jak já litovala, že nemám mnohem víc času, abychom si popovídali! Takhle jsem se s ním stihla jen narychlo vyfotit a udělat si památku na něco, co už mě v životě možná nikdy nepotká. Fascinuje mě, jak je ten dnešní svět malý… Jak jednoduše se mohou střetnout lidé, jejichž domovy jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů…

A teď hádejte, co bylo mezi prvními věcmi, které jsem v Turecku koupila? Ano, pytlíček čaje. Jeho výraznou složkou je mentol a zázvor. Často žertuju, že by probral i mrtvého, je vážně silný. Ale má zároveň také lehce nasládlou chuť. Tuhle dobrůtku jsme ochutnali úplnou náhodou - v obchodním centru při cestě někam jinam. Prodavač trval na tom, že nám dá ochutnávku zdarma. Vím, šlo mu o to vydělat si a vlastně mu to vyšlo, ale já nemám námitek. Ten čaj miluju. A vlastním díky tomu další zbraň proti nachlazení… Dostali jsme malý kalíšek horkého nápoje. Pořádně protahoval, ale taktéž zůstával lahodný. Okamžitě jsem věděla, že ho chci domů. Ještě ho mám. Upíjím ho při zvláštních příležitostech či nemoci. A pokaždé, když nasávám jeho vůni, nebo polykám doušek, myslím na Turecko. Jsem v Turecku. A připadá mi, že se svět zastavil.

Když už jsme u těch chuťových buněk, vynechala jsem spoustu malých drobností co se jídla týče. Tak například: určitě všichni víte, že okurky se dají nakládat nejen do sladkokyselého, nýbrž i do slaného nálevu. Jenže ten u nás není zase tolik oblíbený. Ovšem zdá se, že v Turecku jiný nenajdete. Nebo aspoň v Antalyi ne. Slané okurky vám servírují jako přílohu ke každému jídlu. A někdy přímo do jídla. Když jsem je ochutnala poprvé, měla jsem dojem, že se to nedá jíst. Že se Turci museli zbláznit. Ale člověk si asi opravdu zvykne na velkou spoustu věcí. Hromada slaných okurek se pro mě jednoznačně stala snesitelnější než hromada černých oliv. A já se ke konci pobytu dokonce přistihla, že je mám docela ráda… Myslím, že bych byla schopná si je v obchodě koupit. Mňam.

Taktéž kvůli jídlu by se dalo poeticky podotknout, že jsem z dovolené odjížděla téměř v slzách. Ano, nedlouho předtím jsem požila pálivou papričku a skutečně mi tekly slzy… Víte, byla jsem odkojená na pálivých věcech. Můj táta to miluje. Existovaly časy, kdy si kupříkladu sypal chilli úplně do každé polévky. A já to dlouhou dobu pekla s ním a napodobovala ho. Pak jsem tomu ovšem odrostla. Proti pálivému stále nic nenamítám, nicméně si ho nedávám pravidelně a musím na něco takového mít opravdu náladu. Jenže když jsme byli v Turecku, kde i pálivé papričky patří k tomu, co vám jako přílohu servírují skoro furt, nějak jsem si nemohla pomoct. Měla jsem jednoduše pocit, že tady ty papričky jíst musím. Ne všechny, to by mě zabilo, ale od každé porce nějakou. Protože je to součástí kultury téhle země a já chtěla ten zážitek co možná nejturečtější. Ale taky… Jsem při každé jednotlivé z nich myslela na svého tátu. A měla dojem, jako bych tím přinášela do Turecka i jeho samotného. Kdyby tu mohl být, on by si dal. Jenomže on se sem nikdy nepodívá, protože mnohem radši cestuje skrz obrazovku tabletu. Každou tu papričku jsem jedla za něj a připadala si hrdá na to, že to dokážu. Možná nejím chilli každý den, ale pořád jsem jeho dcera. A když je potřeba se rozpálit, umím se do toho zakousnout. Je zvláštní, na jaké blbosti je člověk pyšný.